Archiv autora: admin

Seven Types of Privacy: Kicking Off Series of Blogposts about Michael Friedewald’s Text

In the era of digital technologies unthinkable things for our ancestors are becoming the reality. There might be truly positive changes – new medications, new ways to learn, new possibilities to meet people etc. Enough of technooptimism, now let’s focus on the new threats to our privacy coming alongside with the innovations.

My short blogposts are going to draw on the text Seven Types of Privacy by Michael Friedewald. I would like to briefly comment on each of these types, think about the current and coming technologies that might be influencing it, and give my personal opinion on the subject.

#1 Privacy of Thoughts and Feelings

#2 Privacy of the Person

#3 Privacy of Data and Image

#4 Privacy of Behaviour and Action

#5 Privacy of Communication

#6 Privacy of association

#7 Privacy of Location and Space

Note:
I’ve put the types of privacy into an order trying to organise them from the inside of a person out there into the society and space. I made the diagram to visualise what is more close to us and what is further (where we have less and less control).

7ToP-diagram

Erasums: 10 měsíců jsem si zapisoval výdaje…

V prvních měsících pobytu jsem se snažil hodit do tabulky všechny své účty, abych věděl, jestli vyjdu. A pak už jsem jen pokračoval po zbytek deseti měsíců. Řekl bych, že tato tabulka obsahuje tak 95% všech plateb, které jsem učinil za svůj pobyt v Utrechtu.

Je to hlavně mapa toho, co jsem jedl a v kterém supermarketu jsem nakupoval. Vytáhnu namátkou pár čísel a až se budu nudit, hodím sem i nějaký graf. Třeba by byla zajímavá nějaká frekvence nákupů a spotřeby potravin.

Pár čísel
Mléko: 44,5 litru
Sýr: 13,814 kilogramů
Cibule: 25 kilogramů
Brambory: 36 kilogramů
Kešu oříšky: 4,472 kilogramů
Baget: 96 kusů
Provaz: 20 metrů
Jízdních kol: 5 kusů (dobrá, jedno z nich jsem přivez s sebou)

Počty položek koupených v jednotlivých obchodech
Lidl: 263 položek
Albert: 202 položek
Jumbo: 68 položek
U turků: 23 položek (jednu položku zde tvoří 2-3 bagety)

Musím vám říct, stálo to za to.

Jízda po holandském Utrechtu (psáno pro PrahouNaKole.cz)

Autorkou fotek je Zuzana Trojanová

Ahoj, je to radost zas po nějaké době psát česky. Jsem už desátým měsícem na studijním pobytu v nizozemském Utrechtu. Jestli je to hezké město? Ano, velmi dobré k životu – starobylé, ne příliš veliké ani malé, protkané kanály a švitořící mladými hlasy studentů. Je to odsud kousek vlakem do hlavního města, do Rotterdamu, do Leidenu, Goudy i do Haagu. Všechna ta města mají něco do sebe, ale samozřejmě kde žijete, tam vám to přiroste k srdci. Několikrát do týdne projedu napříč Utrechtem ze sdíleného domku na západním okraji města do univerzitního kampusu největší nizozemské univerzity, který se rozkládá na východě. Teď vyrážím – opět na kole – do knihovny, svezete se?

ulice

Do školy, do práce, na nákup. Víc dopravní prostředek než sportovní náčiní.

Zde je vidět opravdová rarita – volné místo ve stojanu.

Zde je vidět opravdová rarita – volné místo ve stojanu.

Záplavu kol zaznamená každý, kdo sem přijede. Já tu necestuji jinak. V chladnějších měsících (říjen-březen) jsem se vybavil rukavicemi a kulichem. Když mrzne, tak to trochu klouže, ale jezdit se nepřestává. Užitečné je mít pláštěnku aspoň na batoh, ráno může počasí nalákat a o hodinu později slovutný holandský vítr přižene mraky a nevíte, jestli jedete ještě po ulici nebo už ve vodním kanálu. Od podzimu do jara nezřídkakdy mrholí, jako by vám někdo stříkal rozprašovačem do obličeje. Místní jsou s počasím smířeni a jejich strategie je v klidu moknout. Pár se vybaví pláštěnkou a někdo zápolí s větrem o deštník.

Před domem mám cyklopruh, což je samozřejmost. Utrecht i celé Nizozemí křižují cesty pro kola. Kultura dopravování se na kole je tu zakořeněná, takže se pruhy staví společně se silnicemi a chodníky (a někdy i bez nich). Je třeba přiznat, že je tu kvalitní infrastruktura nejen pro cyklisty. Nizozemí je země dopravy: kola, mopedy, auta, tříkolky, autobusy, tramvaje, vlaky, lodě na kanálech…

Hned je příjemnější stát na červené.

Hned je příjemnější stát na červené.

Před semaforem přes ulici Marnixlaan už čeká desítka kol a pár skútrů. Ty mají jízdu v cyklopruhu povolenou, nicméně když navečer mopedy spěchají při rozvážení pizzy, radši bych je viděl na vozovce. Většina kol jsou postarší citybajky s minimálním počtem převodů. Když se peleton na světlech dá do pohybu, občas hraje jako orchestrion. Některá orezlá kola vrzají a jiným drnčí blatník. Na pár kilometrů po městě to bohatě stačí a případná ztráta kola člověka tolik nemrzí. I když i k plečkám může mít člověk vztah, zvlášť pokud si je dámy vyzdobí malbou či květinami.

Zelená pro zdejší jezdce na kole znamená ‘jeď’. Červená značí ‘rozhlédni se a jeď’.

Zelená pro zdejší jezdce na kole znamená ‘jeď’. Červená značí ‘rozhlédni se a jeď’.

Cesta je velmi příjemná, žádné překážky, všude rovinka. Ještě jí tak dokáže zlepšit společnost kamaráda či spolužačky. Sice hovořící dvojice zabírají dost místa na šířku, ale od toho má každý zvonek, aby si případně uvolnil cestu. Nejhezčí pohled je na slečny, kdy jedna veze druhou na nosiči nad zadním kolem a čile se baví, vlasy vlají, smích zvoní. Obecně to tu lidem na kole sluší, šaty ani kravata nejsou u jezdců výjimkou. Roztomilé jsou též babičky s košíky plnými nákupu. A ty, kterým nohy už tolik neslouží, si pořizují elektrická vozítka. Nikdy by mne nenapadlo, kolik méně pohyblivých lidí může brázdit město, když se jim odstraní bariéry.

Hit mezi místními seniory.

Hit mezi místními seniory.

Po nějaké době mne začalo nudit jezdit přímočaře po hlavní a radši se nyní proplétám vedlejšími uličkami. Takhle cestou potkám bachraté vodárenské věže i větrný mlýn. Teď dojíždím ke kanálu Oudegracht, který vede až do centra. Vyslovuje se to “OudeCHracht” – Nizozemci čtou “g” jako “ch”, proto asi kdekdo holandštinu připodobňuje ke chrochtání.

Zvedací most v Rotterdamu pěkně ilustruje charakteristiku Nizozemí jako země dopravy.

Zvedací most v Rotterdamu pěkně ilustruje charakteristiku Nizozemí jako země dopravy.

Ve starší části Utrechtu se procházejí turisté. Ti se poznají tak, že neohroženě vstupují všem pod kola. V samotném jádru města se musí jezdit velmi tolerantně. Ohleduplnost je jednou z místních předností. Možná je to nutnost, když si uvědomím, jak hustě je Nizozemí zabydleno.

Dominanta Utrechtu a nejvyšší kostelní věž v Nizozemí – Dom Tower.

Dominanta Utrechtu a nejvyšší kostelní věž v Nizozemí – Dom Tower.

Procházka po centru Utrechtu.

Procházka po centru Utrechtu.

Vjeli jsme do dvora knihovny. Už jsme v cíli. Jelo to rychle, co? Holanďani by se asi divili, kolik jsem toho měl k vyprávění – pro ně je to všechno všednost. Jsem moc rád, že jsem okusil tu cizí “všednost”. Lidé jsou tu organizovaní, toleratní, nápomocní a vysocí vzrůstem. Žije se tu dráž a komfortně. Až se potkáme, ještě povyprávím. Tak nebo onak, už se těším zpět do té naší malebné kotliny, má taky něco do sebe.

Podzemní parkoviště univerzitní knihovny.

Podzemní parkoviště univerzitní knihovny.

Ještě mne neomrzelo kochat se drobnými, křivými domky s různorodými štíty. Míjím kavárny a obchůdky, výlohy jako na dlani. Stojany i zábradlí jsou obsypány bicykly jako když u magnetu rozsypete hřebíčky. Čas od času správa města nalepí výzvu a pak po pár dnech odstraňují bezprizorní kola. Já si to své zamknu v podzemní garáži knihovny. I zde v Nizozemí se kola kradou. V nočních hodinách pak můžete potkat šibalsky se usmívající mladíky, kteří vám prodají kolo za 20 euro (z druhé ruky se slušné kolo dá koupit od 65). Jeden místní známý si v náladě při návratu z baru domů chtěl zrychlit cestu a tak kývl pouličnímu prodavači na nabídku. Ten si vzal peníze, předal řidítka a zmizel. Kolo nejenže bylo cizí, ale bylo ještě stále zamčeno ke kandelábru. Aspoň je z toho poučná historka (kupujete-li kradené kolo, ujistěte se, že bylo ukradeno dobře).

Nejen ze sedla kola vypadá Utrecht malebně, unikátním zážitkem je plavba po síti vodních kanálů.

Nejen ze sedla kola vypadá Utrecht malebně, unikátním zážitkem je plavba po síti vodních kanálů.

Zbavte se odpadků za jízdy. Koš pro cyklisty i řidiče automobilů.

Zbavte se odpadků za jízdy. Koš pro cyklisty i řidiče automobilů.

V červenci zde startuje Tour de France.

V červenci zde startuje Tour de France.

Erasmus: Make peas

Bude se vám to zdát jako banalita, ale důležitou součástí mého života se v Utrechtu stala zeleň. Hýčkal jsem si svoje bazalky. Od podzima jsem pečlivě na balkóně kompostoval a na jaře jsem zasadil hrášky vyklíčené z normálního konzumního hrachu. Díky nim jsem měl vždy důvod k chvilce odpočinku během práce do školy či pro TechSophii – šel jsem zalít hrách a oči si aspoň odpočaly od screenu. S plozením si daly načas, ale nakonec jsem těch pár lusků po třech měsících lásky a zalévání nasekal do salátu.

klici

rust1

obloha

rust3

kvet

Impro: Kudy jsme šli a kam jsme mířili

Milí improvizátoři, milí kamarádi z divadelní skvadry Vyšíváme s Martou. Sice už je to nějaký ten pátek, co jsme měli poslední setkání pod mým vedením, ale já doufám, že následující slova mají určitou trvalejší hodnotu. Pokusím se vyjádřit, jak jsem přistupoval k našim tvořivým tréninkům a kam jsem směřoval naše snahy na „divadelních prknech“. A jen pro začátek: Nic zde neberte jako dogma, impro je o svobodě.

Impro?

Nepřipravený divadelní projev, mladá, dynamická forma divadla. Tvoří se teď a tady, často na téma od diváků, takže funguje velká interakce mezi jevištěm a hledištěm. V základním pojetí je vystoupení nezávislé na kulisách, scénáři, kostýmech, rekvizitách.. Jde především o vlastní kreativitu a spolupráci s lidmi v týmu. Takto stručně představuji impro někomu, pokud jej lákám na zkoušku.

Divadelní improvizace je košatá disciplína. Může zahrnovat dlouhé formy více blízké běžnému divadlu, může se skládat z čistě pohybových kreací promíšených s tancem, může být postavena na jednom člověku a jeho imaginaci jako u páně Duška – my jsme se zaměřovali především na kratší formy tzn. jeden uzavřený příběh má většinou do pěti minut.

Proč dělat impro

Vezmu to nejprve osobně. Impro mne ovlivnilo jako máloco. Ukázalo mi, že k příjemnému trávení času postačí člověku vlastní hlava, ideálně rezonující s myšlením spoluhráče. Díky stále omílanému pravidlu akceptování cizích nápadů (hlavně nenegovat!), spatřuji za všedními situacemi či větami nabídky, které lze rozvíjet. Nedokáži posoudit, zda-li mne udělala improvizace tvořivějším, avšak rozhodně mi pomohla trochu uzemnit cenzora, který člověka drží v mezích konformity.

Stává se mi stále, že se při veřejném vystoupení zakoktám či pozapomenu, ale díky impru to beru jako součást celku a proto se s tím lépe vyrovnávám. Na jevišti či ve zkušebně při každé schůzce stavíme a ihned s koncem děje daného skeče vše boříme – což učí nedržet se úzkostlivě vlastních výmyslů. Co se mi líbí, to si klidně mohu ponechat poznamenáno či ve vzpomínce.

Miluji na divadelní improvizaci, že skrze ni mohu zažít nekonečné množství situací, zaplést se do sociální vztahů, být zcela jinou osobou než jsem, navštívit každou existující i neexistující zemi. Hranice udává představivost (celé skupiny) a i ty se dají časem rozšiřovat.

Přes impro jsem potkal zajímavé, chytré a zábavné lidi. Není rozhodně od věci se těšit na schůzku nejen kvůli činnosti samé, ale též kvůli kulturně žijícím a otevřeným bytostem.

V posledním odstavci této sekce bych rád zmínil, že motivace členů týmu může být různorodá. Trenér svým přístupem a případnými restrikcemi může ovlivňovat, jakou „sortu“ budou tréninky oslovovat (může, nemusí). Někdo rád baví lidi a jeho cílem jsou například pravidelná vystoupení, leckdy showmana elektrizuje i to lehké špičkování, soupeření mezi hráči z hlediska zábavnosti. Též jsem potkal členy, kteří se chodily na trénink uvolnit, rozprostřít myšlení, používat hlavu jiným způsobem než ordinérně dělají. Na tréninky se dostavují též tací, kteří by rádi přenesli kýžené schopnosti v improvizaci – vnitřní vyrovnanost, spontaneitu, tvořivost – do svého každodenního života, někdy překonávají sami sebe a svou introvertnost. S lidmi kolem Longforem jsem zas cítil, že nás těšilo objevovat u nás málo prozkoumané teritorium delších improvizací. Další typ účastníka je tvůrce, fascinovaný hrami fantazie. Nedělím na kategorie, motivace bývá často kombinací víc tužeb. Já třeba přišel na první trénink Střel/Kopru, protože jsem neměl najednou ve středu večer co dělat.. Není špatné si uvědomit, co je cílem členů týmu a též týmu jako celku.

Improzápas

Krátké improvizace mohou sršet velkou energií. Když následují v rychlém sledu za sebou, je mozek hráče stále v módu „brainstormingu“ a přichází s čerstvými nápady. Na nedlouhé scény se pak lépe soustředí hráči i diváku, pokud nastane svízelný či dokonce nudný moment, netrvá nikdy dlouho a může být snadno zapomenut ve vlně eforie při povedenější chvilce.

Zápas v divadelní improvizaci je podle mne velmi vhodná forma vystoupení i pro začínající herce (v tomto případě hráče). Je dobře vymyšlená a může snadno fungovat. Střet dvou týmů motivuje hráče k výkonům a divák může být strhnut podobnou atmosférou jako na stadionu při hokeji nebo fotbalu.

Klíčovými postavami jsou konferenciér a rozhodčí, kteří mohou a měli by nad zápasem držet ochranou ruku. Rozhodčí může včas zasáhnout, když se nějaká improvizace řítí do záhuby. Může ji prospět i tím, že zapíská faul „zdržování“ a hráči se useberou. Tím, že je na chybu (třeba příliš dlouhé váhání) explicitně upozorněno, prožívá divák okamžitou katarzi. „Jo, tady to nesedlo. Nejsem jediný, komu to tak přišlo. Tak popojedem.“ Na zádrhel bylo upozorněno a tím je vyřešen. Rozhodčí komponuje za sebe jednotlivé rámce pravidel, kategorie, a tím staví strukturu zápasu a mění jeho dynamiku. Například začne jednodušší kategorií, ve které se hráči cítí jistěji, nebo je naopak jindy postaví před výzvu a tím vybudí obecenstvo. To je implicitně součástí show, jelikož zadává témata a hlasuje – rozhodně může hrát i větší roli, ale je s ním počítáno už takto v „designu“ formy.

Zmíněný konferenciér, moderátor, propojuje jeviště, hlediště, sudího, týmy… Je spoluzodpovědný za atmosféru na zápasu – například rozehřívá publikum, umožňuje mu se bavit. Zvlášť u diváků, kteří ještě neměli s podobnou show dosud zkušenost, poukazuje moderátor na fakt, že se skutečně jedná o improvizaci.

Improzápas má strukturu, má pravidla. „Vytyčení hřiště“ improvizaci dělá jednodušší. Ne každý se cítí komfortně, pokud má scénu pro sebe a nic do začátku. Stačí už nějaké omezení a je to snazší. (Např. udání prostředí .. „Jsi v ponorce.“ ) Kategorie, které na krátké příběhy kladou určité požadavky, umožňují se předvést v rámci mantinelů. Ukažme, že se nebojíme veršovat nebo vystřihněme během třiceti vteřin pohybovou etudu. Pravidla zhlečují improvizování a hráč jich může využít při útoku na divákovu bránici.

Improtrénink

Schůzky souboru jsou potřebné. Leckdo se ptá, zda-li je možné „trénovat improvizaci“ a podle mne to možné je. Jednak jde o rozvoj klíčových schopností jako rychlost reakce, tvořivost, narace, vyrovnanost, pak je rovněž cílem sehrání se ostatními. Důležitá je sebedůvěra, ale stejně tak je potřebná i důvěra v druhé. Některé zábavné momenty mohou vyrůst jen postupným stavěním, spoluprácí, ale když kolegovi nevěříte, někdy vezmete otěže do vlastních rukou a pak už to nemusí být přijemná kooperace, protože se může on zaseknout pod nátlakem… Součástí tréninků bývá i seznámení se s formou vystoupení – jako třeba hraní zápasových kategorií.

Jako trenér jsem snažil o zajištění dobré atmosféry pro tvorbu. Bezpečné prostředí, kde se každý může (dramaticky) vyjádřit a necítí se v každém momentu souzen, považuji za základ. Dohromady s vnitřní touhou tvořit a s inspirací je bezpečné prostředí jakýmsi podhoubím pro vznikající příběhy.

Většina tréninků byla navěšena na jednoduchou kostru, která se dá vyjádřit jako „blbnutí, cvičení, hraní“. Část „blbnutí“ slouží pro zanechání běžných životů na pobřeží, když se chceme ponořit do improvizace. Zapomeneme na to všední a žijeme daným okamžikem. Během „cvičení“ je možné opakovat něco z minula nebo si vzít nějaké nové téma na probrání. Každopádně při „cvičení“ často dochází k zaměření na jednu věc, dovednost, techniku, přístup a na ostatní se neklade takový důraz. Zato při „hraní“ se upotřebí vše – tělo, hlas, mysl, spoluhráči – a účastník tréninku se učí praktikováním improvizace.

Vřele doporučuji exkurzi do další improvizačních skupin. Liší se fungování různých týmů a i přístupy trenérů. Já mám ve zvyku ke věcem leckdy přistupovat analyticky a hodně přemýšlet, někomu může vyhovovat spíš maximální důraz na prožívání a na vycházení z aktuálního momentu, zaměření se na emocionální stránku. Bohaté zkušenosti z vícero týmů se mohou zúročit ve flexibilitě člověka a jeho připravenosti reagovat na neočekávané.

Zaměření tréninků

Měl jsem v mysli určitou zastřešující vize pro všechny tréninky, pro podmnožiny tréninků i pro každý trénink jednotlivě. Všeobecný cíl není překvapivý: umět improvizovat. Při bližším zkoumání se odkryje pod touto kýženou schopností hodinový strojek složený z dovedností, technik a umů.

Pár užitečných schopností, které se mohou pocvičit při tréninku, jsem již zmiňoval, přidám ještě několik: sebedůvěra, spolupráce, rychlost reakce, koncentrace, rozhodnost, vypnutí cenzora, tvořivost.

Z hlediska obsahu improvizací se vyplatí podívat na: tvorbu příběhu, vystavění charakteru, vztahy postav, zabydlování prostředí, atmosféru scény. Je to dost kusý seznam, každá položka by si rozhodně zasloužila víc prostoru. Například krátce k tomu „příběhu“. Kdo se podíval na nějaký můj trénink, možná si ještě pamatuje trochu směšně zjednodušující frázi: „Příběh má začátek, prostředek a konec.“ Přijde mi to ale dost pro uchopení základní podstaty nesložitých příběhů – v úvodu se většinou divák seznamuje s rolemi, prostředím; pak je napnut, často se řeší na jevišti nějaký nastolený problém; a na závěr je třeba, aby to někam vyplynulo a aby děj nebyl nekonečný… Ano, experimentuje se s příběhem a svět již viděl hodně neortodoxních vyprávění, avšak neškodí se aspoň odpíchnout od nějákého myšlenkového vzorce.

Pokud herce osvítí inpirace a zrodí se myšlenka, kterou by rád předal publiku, hodí se mít zažité z tréninků různé formy vyjádření. Přijde mi, že nejbezpečně se při zkouškách lidé cítí při mluveném projevu. Pak tu máme verše, zpěv a i hudbu samotnou jako cestu pro sdělení. Ideálně je improvizátor zdatný v koordinaci svého těla a může tedy promlouvat čistě pohybem, může i tančit. Dramatický projev jako celek zahrnuje tělo, hlas, mysl a prožití.

Odstavce výše byly hodně výčtové, zamýšlel jsem se v nich, na co jsem se snažil zaměřit během různých tréninků v uplynulých letech. Ještě mi zde chybí část, kterou bych nazval „techniky“. Jedná se o určitá pravidla – někdy psaná, někdy vytušená. Jednou z nich je pro mne „divadelní vystupování“, které říká zjednodušeně: hraj pro diváka – mluv nahlas a zřetelně, aby ti rozumněl, udržuj kompozici na scéně přehlednou.. (Jak slova házím na stránku, je mi jasné, že do všeho by se dalo rýpnout, vše by se dalo rozbrat a převrátit. Samozřejmě, že na scéně můžete být zády a něco huhlat, pokud je to vaším záměrem a chcete docílit nějakého kýženého efektu.)

Do „technik“ bych obsáhl též zvládnutí pravidel zápasových kategorií. Například v Pyramidě je mimo hereckých výkonů jednotlivců a souhry skupiny potřeba též vědět, jak technicky tato kategorie vypadá. Jakou má strukturu (že postupně přibývají lidé a každý s sebou přinese nové prostředí), jak se dějí změny (například přicházející člověk tleskne, ostatní zmrznou na moment), jak improvizace končí (když je tam zas jen jeden). Ano, i kategorie jsme si zkoušeli dohromady, však si vzpomínáte.

Co si odnést

Výše jsem navařil takový slovní guláš. Rozkouskované myšlenky, trochu okořeněné, možná nedovařené. Zakončím nejinak. Vyhrknu na vás konkrétní hesla a připojím k nim svůj komentář. Pokud se vám nebudou líbit, neberte je. Pokud je považujete za užitečné, zapište si je za uši.

Ať se děje, co se děje, tak se budu bavit
Trochu úsměvná mantra. Pomáhá mi připomenout, že z improvizace chci mít potěšení, kochat se experimentováním, prožívat emoce, nahrávat si na smeče s kolegou. A po většinu času platí, že pokud najde vyžití herec, i divák je spokojen při sledování. Taky se v těch slovech ukrývá touha se nevzdat, když už některý příběh vypadá neřešitelně. Je v nich zakódována i vnitřní proaktivita – pokud se nesoustředím a nesnažím, málokdy odejdu s dobrým pocitem. (A pozor, „bavením“ nemyslím jen smání se od ucha k uchu, ale širší škálu činností, které dávají satisfakci.)

Síla asociace
Pokud je improvizace stavba, asociace jsou cihly. Ty propojení konceptů v hlavě, vazby mezi slovy mne nepřestanou fascinovat. Asociování používám často na nastartování mozku, vrším slova za sebe, dokud mne něco nezaujme. Máte téma? Bezva. Jaké mne napadají postavy, prostředí, problémy, situace.. a jedem.

Jednotliví členové týmu si asocijují v hlavě a tvoří keříky provázaných slov, pokud se keře všech zkombinují, máte ze semínka tématu slušný strom možností. Kořeny a kmen jsou ty asociace, co napadnou každého a drží nás v jednom rámci, menší větve a listy, plody (kde najít propojení s tématem je už skládačka) – to je ta ozdoba, to překvapení, co nás táhne. Právě díky rozmanitosti našich myslí může být možností hodně a na nás je pak strom různých cest příběhu prostříhat, aby byl přehledný a upravený. No ty, kokso. Asi jsem měl studovat botaniku či co.

Příběh má začátek, prostředek a konec
Už jsem to řešil někde výše..

Platforma
Snažím se co nejrychleji (pokud nejde o delší formu impra) zorientovat respektive vymyslet a předat: kdo jsem, kde jsem a čemu čelím (co řeším). Na tréninku jsme to opakovali do zemdlení, cvičení pro dva na třicet sekund. Všimněte si, jak je pěkné, že slova „asociace“ či „platforma“ jsou téměř odborné termíny. Tím líp. Aspoň s nimi nemáme spojený nějaký další balast a v hlavě se nám pěkně usadí. Nyní nás čeká ještě pikantnější termit.

Akceptace
Příjmaní – myšlenek, předešlého děje, postav, nálady diváků. Zpočátku mi bylo vštěpováno imperativem „Neneguj!“ Protože to je velice přirozená reakce, pokud si začnete s někým na něco hrát, moc to neumíte a chcete mít převahu. On vám něco nabídne a vy to odmítnete, čímž se běžně dostanete „nad něj“. Návrh může být ukryt v oslovení „Pane pošťáku, ráda vás vidím, máte už dopis od Frederika?“ „Nejsem pošťák. Jen se tu procházím.“ „Aha.“

Myslím, že je potřeba mít respekt k cizím výtvorům a myšlenkám – i když se nám ne vždy zamlouvají. Jakmile už jsou venku, je potřeba je vzít do hry. Akceptovat je. Slovo „akceptovat“ se mi líbí víc než „nenegovat“. Cítím v něm i ten další stupeň spolupráce, kdy už se nepřistupuje na vše, ale hráči si věří na tolik, že jim nevadí přetvořit již nabídnutou věc. Akceptuji tvůj nápad, ano, a co to zkusit takhle. „Pane pošťáku, ráda vás vidím, máte už dopis od Frederika?“ „Nejsem pošťák, asi vás pomílila má uniforma. Frederiko je pohřešován.“

Konflikt, problém, napětí
Dost příběhů se točí kolem řešení situací – komplikovaných i jednoduchých, vztahových či existenciálních. No zkrátka, jaké zprávy pouštějí v televizi v novinách? Člověk z nich může trochu dostat pocit, že je všude korupce, nehodovost, že se loupí, vraždí či se něco vždy zpacká, že se politici hádají. Nicméně je to hlavně tím, jaké zprávy jsou vybírány jako zajímavé pro lidi. A když to není vyloženě kriminální případ, jedná se o jiný typ problému jako výzva (Jaroš jako první Čech pokoří 14 osmitisícovek..). Problémy a jejich řešení nás baví. Na některé filmy či divadelní kusy se díváme i proto, abychom si prožili nějakou konstelaci (do které bychom se jinak neradi dostali, nebo třeba nemáme šanci ji zažít).

Podle mne „zábavnost“ je hodně spojena s překvapením, to zas s očekáváním. Konfliktní situace (dvou postav, postavy a prostředí..) nás navnadí na další vývoj. Za poznámku stojí, že problém si je třeba chvilku hýčkat a nevyřešit jej hned. „Spadli ti klíče do kanálu? Neva, tady máš náhradní.“ A už se nikdy nedozvíme, jak humorné bylo vytvořit z kusů oblečení „provaz“, zavěsti na něj ohnutou sponku a pokusit se rybařit. Nebo jak se hrdina seznámil s Lídou, když šplhal po hromosvodu do svého bytu a ona zrovna chtěla skončit svůj život.. To, že příběhy jsou o řešení problémů a ne jejich rychlém vyřešení, dokazují i humorné skeče How It Should Have Ended, které ukazují, že některé potíže filmových postav by se dali zakončit jednodušeji, než jak si vysnil scénárista..

Šest emocí

  • Strach
  • Hněv
  • Nechuť
  • Smutek
  • Radost
  • Překvapení

Někdy při tvoření postavy se nechám nejdřív prodchnout nějakou emocí a ta ovlivní její zrod. Tady je seznam šesti základních emocí. Můžete najít i jiné. Já jsem někde četl, že člověk si většinou nepamatuje delší seznamy než se sedmi položkami. A přijde mi, že dost emocí leží v kombinaci zmíněných (+ intenzita). Zaskočený = překvapený + strachující se + špetka nechuti.

*Na tento seznam pocitů jsem narazil na workshopu Markéty Pucové (Vackové) ze skupiny /na:u/

Přimrknutí
Skvělé, né-li nezbytné, je mít přehled o druhých na jevišti. A vzájemný oční kontakt rozhodně není čas od času na škodu. Já jsem za něj vděčný při nejistotě, například v počátku improvizace touto komunikací můžeme sladit naše nápady a vydat se nějakým směrem. Přimrknutí jde ještě dál – značí vzájemnou důvěru. Berte to jako metaforické přimrknutí. Jsme na jedné vlně.

Role tchýně se objeví na scéně ve chvíli, kdy manžel zahýbá své staré, a tak uklidí milenku do skříně. „Vláďo, přijela jsem dřívějším vlakem, to je štěstí, že jsi doma. Aspoň nemusím tvrdnout venku.“ „Nojo, můžeme tu teď měknout spolu uvnitř.“ (Místo toho, aby tchýně šla rovnou do konfliktu a objevila metresu, notuje si s manželem v napínavé hře.) „Vláďo, kam si můžu dát kabát? Kde máte skříň, ať se mi na něj nepráší!“ „Já vám jej pověsím maminko, zatím se posaďte.“ „Jsi zlatý. Ještě si odskočím. Už jsem tu dlouho nebyla, ale kde máte záchod si pamatuji naprosto přesně..“ (Bere za dveře skříně..) etc.

Přimrknutí ocení i divák. Když mu naznačíte, že víte, že se dívá a že si domýšlí. Když vše není řečeno na plnou hubu a je prostor pro představivost.

Já už se asi vypsal. Tak už dost.

Erasmus: Žít lowcost

Finanční situace samosebou ovlivňuje způsob života i trávení času. Tak jsem se k ní chtěl vyjádřit, zatím s lehkým úsměvem, protože ještě nejde do tuhého. Budu se snažit zmínit zajímavé aspekty.

Holandsko je dražší, myslím, že je to větším oceněním lidské práce. Zkrátka, na co sáhne ruka pracovníka, už to má jinou hodnotu. Pokouším se být šetrný na svou peněženku – tedy na peněženku svých rodičů a slovutné EU. Tak se stalo, že jsem si v duchu probíral, jaké jsou vlastně ty náklady.. jasně, ubytování + služby, pak jídlo, doprava, zdraví, oblečení a pak jednorázovky, někdy očekávané někdy neočekávané. A jak to nyní srazit na minimum?

Za ubytování jsem rád, jaké mám, ač mi zchroustá skoro celé stipendium. Pak ty další věci. Samosebou si vařím – ani doma nejsme zvyklí jíst denně v restauraci, možná tak v menze – a suroviny nakupované v supermarketu zde nevyjdou o tolik dráž než u nás, zvlášť ve velkém množství. Na talíři mám hodně brambory, rýži, vajíčka, cibul, chleba s holandským sýrem, těstoviny.  Jo, ten chleba většinou toustový – poživatelný podle mne jen po opečení.. Delikatesy mají několik společných jmenovatelů nízká cena, velký objem pokrývající víc chodů a rychlost přípravy. Myslím, že leckdo poznává charakteristiky studentského jídla. Musím se svěřit s tím, co mne už chvilku trápí. Uvařil jsem kotel brokolicové polévky a jedl jsem jej sám dva dny. Nikdo si nechtěl ze spolubydlících nabídnout. Myslíte, že je to typem polévky nebo je něco špatně se mnou?

vařeni

Tradiční zeleninový mix. Nebyla zástěra, půjčil jsem si chemický plášť.

Do veřejné dopravy jsem tu ještě nesedl. Zvlášť, když se můžu dopravovat a přitom trénovat fyzičku zároveň, k tomu zadarmo. Jo, zas zmiňuji zdejší cyklokulturu. K tomu dodám, že množství kol je až ubíjející. V centru čeká ráno u semaforu na červené třeba dvacet, třicet cyklistů. Když se to všechno rozjede, člověk slýchá podivné zvuky, jak staré plečky hrkají, skřípou a sténají. Upřímně, jako chodec se na ulici cítím jednak pomalý a za druhé hodně zranitelný. Překvapivé jsou skútry, které mají povoleno jezdit po cyklostezkách a tak co chvíli vás protroubí poslíček s pizzou. Před týdnem jsem si pořídil druhé kolo – šel jsem kolem bazaru a další den jsme s kamarádem usmlouvali cenu na 25 éček. Pojízdné kolo se tu dá pořídit tak od 50, lepší kolo od 75.. Takže moje „nové“ svou cenou odpovídalo své nepojízdnosti. Nicméně, šikovné české ručičky moje a Honzovy postupně dostaly nizozemský citybike do ucházející formy. Investovaná energie se přeměnila v lásku k vypiplanému bicyklu. Poslední týden jsem v podstatě chodil s konstantně černýma rukama od oleje.

Vybral jsem si vcelku slušně zemi, kam se dá dopravit lacino autobusem. Takže jsem se mohl napakovat oblečením i drogérií i elektronikou. Když Honza dorazil i s druhým velkým kufrem, v němž mne čekal například touster nebo polštář, říkal jsem si, jestli tu nemám víc oblečení než jsem zvyklý nosit doma. Každopádně jsem rád, že tu máloco musím kupovat. Ještě se těším, až mi někdo přijede s nářadím. Zatím dost improvizuji s kombinačkami.

V mém bytě přibylo pár „nových“ věcí. Hanlivě by mi někdo mohl říkat „vágus“, já bych to spíš situoval do mezi recyklování a té proklaté „udržitelnosti“. No, prostě jsem ze stavebního kontejneru (po dovolení) vzal stolek a dvě židle a pak je vezl na kole dom. Jindy jsme zas s Honzou obdrželi pár jetých gum a duší z cykloshopu, které stačilo jen zalepit a tradá. Při procházce s kumpánem jsme se už ani neupejpali, když jsme vytahovali z vodního kanálu fotbalový míč. Zkrátka, ulice mi dělá z každého dne Vánoce.

židlestolek

Stolek, židle – nějak to sedlo do sebe.. ani jsem to nedržel.

Trochu pro zábavu, trochu pro měďáky se jednou týdně vydávám do utrechtských ulic a hraju si na Johnnyho Cashe. S tříčtvrteční kytarou, které už chybí jedna struna a je slepovaná lepenkou, mrkám na dámy ploužící se kolem kanálů. Za dvě hodiny protočím cca dvakrát svůj Cash, Elvis a další rock/blues repertoár, pak sbalím tu devět tu dvacet euro v padesátnících a jedu nocí domů. Doplácí na to pokladní v suprmárketu, když jim sypu mince do dlaně. Díky hraní mám i pár krátkých story, jako když jsem nahrával „Happy birthday to you..“ pro něčího přítele, či když mne chtěl „podpořit“ jeden podnapilý Litevčan a na každého kolemjdoucího hulákal, ať mi příspěje.

v centru

Tak tady jsem taky hrál. Lidi se zastaví, fotí se, poslouchají. Někdo i zazpívá. Foto Aleš Bělohradský

Ještě posledí glosa k tomu mamonu. Jsem skutečně vděčený, že máme doma vcelku kvalitní vzdělání bez školného. Myslím, že to činí informace a poznání dostupnější. Mít tak na krku ještě starost s poplatky za semestr, asi bych nestudoval tak klidně (i já, když je ziskem kreditů podmíněno přiznání Erasmus stipendia, lehce trnu..). No, diskuze by mohla být delší. Tohle byla jen poznámka.

Zdar
T

Erasmus: Přivítání ve škole a ochutnání koltury

Proč zrovna do Utrechtu? Volba mimo jiné byla i díky reputaci místní univerzity – jedna z největších a nejlepších v Evropě (pokud věříte žebříčkům). Tak si její pověst osahávám v praxi. Přivítání bylo ucházejcí. Mezinárodní studenti zaplnili celý sál, reprezentovány byly všechny kontitenty. Do začátku nám vysvětlily co a jak na škole, taky nám dali do tašky s logem univerzity to nejpotřebnější pro život v Nizozemí: pláštěnku a světlo na kolo (pak taky láhev a flešku..).

Perfektní byla přednáška o holandské kultuře, svátcích a o systému utrechtské univerzity. Pár pěkný poznámek. Správná odpověď na to, jak se máš (Hoe gaat het?) je „druk“ ( ;) zaměstnaně) a nebo ještě lépe „druk, druk!“. Dobře, to je trochu v nadsázce. Prý je vytíženost dědictvím kalvinismu, nicméně náboženství už tu nehraje takovou roli – například jsme viděli fotky kostelů přeměněných na knihkupectví nebo na bytovku. Pak tu máme známkování. Stupnice je od 1 do 10. Přičemž ale už od pětky níž neprospíváte ;) , jo a 10 je taky dobrý stupeň. Ten znamená „absolutní dokonalost“, ale jelikož většina učitelů nehodlá na sebe vzít roli arbitra „absolutní dokonalosti“, 10 je vidět málokdy ;)

podzemniParkovisteKol

Podzemní parkoviště kol pod školou. Je i pod knihovnou ve městě a kdoví ještě kde. Dobré si pamatovat, kde člověk stojí..

duwen

A pak že holandština není srozumitelná. Prostě „Jdu ven.“

dutchStyleLesson

Abyste to tady kolem pochopili..

Internationals

Tváře světa.

Po různých registrážích apod. bylo též družení. Ani vám nevím, ale natrefil jsem jako první na Brita Trumana, mladého meteorologa. Nakonec jsem skončil právě mezi meteorogy, kteří byli moc přátelští, zvlášť když jsem na otázku „Studuješ taky meteoroligii?“, odpovídal: „Ještě ne, ale dost to zvažuji, máte dobrou partu.“. Nad pivem jsme ještě díky Femke stihli krátkou lekci Holandštiny, takže:
„Waarom staar je zo?“ (Co tak čumíš?)

„Twee biertjes, alsjeblieft.“ (Dvě piva, prosím.)

„Ik vind je mooi.“ (Moc se mi libíš.)

„Bij jou of bij mij?“ (U tebe nebo u mne?.)

„Vader, ik heb gezondigd.“ (Otče, zhřešil jsem.)

meteorolgists

Oslňující magistři. Hlavně meteorologové.

 

Erasmus: Roztomilé bydlení

V neděli jsem se po ránu potkal v bytě s majitelem. Mimochodem dobře, že se mi poštěstilo zařídit bydlení dřív – nyní by mi to dalo zabrat, jelikož Utrecht studenty praská ve švech. Asi pětina obyvatel města jsou študáci..

livinghere

Sáhl jsem po nejlevnějším dostupném za 375 euro měsíčně, jistě by šlo vyhandlovat i něco levněji, kdybych byl místní. Jako zahraničnímu studentovi mi byl nabídnut pokoj krátkodobě s lehce nadsazenou cenou, za to je plně vybaven a nemusím se o nic starat. (Někteří bydlí i za 450 až 500 éček.)

Bydlení se nachází pět minut jízdy na kole od centra. A pětadvacet minut jízdy na kole od školního kampusu. Je to dvoupatrový domek, v přízemí máme místo na kola, v prvním patře kuchyň, balkónek a dvě obytné místnosti a v posledním patře – kde bydlím já – je ještě další obytná místnost a koupelna.

jaVodarna

Zrána mě probouzí slunce přicházející velkým oknem. Mám výhled na vodárenskou věž.

Postupně se do domku sjížděli jeho noví obyvatelé. Jako první jsem se seznámil s Němkou Julií, pak dorazil Malajsiec Andrew a sestavu doplnila Finka Taja. Dočasným hostem je kamarád Aleš, který je v nelehké situaci shánění střechy nad hlavou. Spolubydlící prozatím vypadají v pohodě. Hlavně mi přijdou velice klidní a tiší – nechci sýčkovat, ale možná se budou víc učit než se bavit!

kytara

V uzoučké kuchyni si jsou všichni blízko. Johnny Cash made in Czech. Dívka je Sarah z Austrálie, Aleše vpředu asi podle obličeje nepoznáte

Já mám sice okna do rušnější ulice, ale v noci stejně ztichne. Vnitroblok je samá zeleň – což mi připomíná, že hned vedle domu máme taky park, kde jsou i pávi a daňci. Musím říct, že nám zatím počasí přeje, ale prý je to vyjímka. Nicméně ty deště aspoň zavlažují floru, a tak jsou tráva i stromy nádherně zelené – přijde mi, že víc než u nás.

balcony

Jako poslední dokumentační materiál přidávám video aktu polévání studenou vodou. Kdo jste to ještě nepotkali, vězte, že je to lavinovitě šířící se výzva – buď přispějete na charitu (výzkum sklerózy) a nebo se taky polijete. Nechtělo se mi do toho, hlavně protože to teď dělá každý. Nicméně mne nominovala milá, malá Markétka – dcera mých přátel – tak jsem před ní nechtěl být zahanben. Na charitu přispěji, až budu generovat nějaký zisk. Zatím jsem dost ztrátový.

Erasmus: Fota ilustrující příjezd do Utrechtu

Čau rodino, přátelé – a zdravím i ostatní, ač budou příspěvky ze studijního pobytu hlavně pro udržení kontaktu s prvně zmíněmými.

Po dvanácti hodinách v buse jsem z Prahy dojel do Utrechtu. Auto a mamka s Áňou mi pomáhaly při nalodění, v Nizozemí v pět ráno jsem se obklopen věcmi (kytara, batoh, rozložené kolo, megakufr) drbal na hlavě a doufal v teleportaci o dva a půl kilometru. Nakonec jsem složil kolo za pobaveného přihlížení taxikářů různých národností a už jsem se víc cítil jako Holanďan. Další snímky ukazují, jakým způsobem jsem brázdil spící město.

Btw taky vám zní „vozit kolo do Holandska“ jako parafráze „nosit dříví do lesa“? Ale vyšlo to levněji, věřte, a už dnes ode mne chtěl skládačku koupit majitel bytu ;)

Kolo se narodilo z papundeklové krabice. Povyroste ještě?

Kolo se narodilo z papundeklové krabice. Povyroste ještě?

Mami, tak na tohle jsem potřeboval balit lepenku. Kufr dostal pantofle..

Mami, tak na tohle jsem potřeboval přibalit lepenku. Kufr dostal pantofle..

.. pantofle, aby se nepoškrábal zespodu. Pak dostal i kolečka a tradá.

.. pantofle, aby se nepoškrábal zespodu. Pak dostal i kolečka a tradá.

Těšíte se na další úžasné snímky ukazující různorodé použití lepenky? No, nic. V dalších příspěvcích zmíním ubytko, společnost, kulturu a město – až se s tím tady trochu sžiji. Tento post berte jako důkaz toho, že jsem a že jsem ztahán na to líčit radosti dne.

T