Milí improvizátoři, milí kamarádi z divadelní skvadry Vyšíváme s Martou. Sice už je to nějaký ten pátek, co jsme měli poslední setkání pod mým vedením, ale já doufám, že následující slova mají určitou trvalejší hodnotu. Pokusím se vyjádřit, jak jsem přistupoval k našim tvořivým tréninkům a kam jsem směřoval naše snahy na „divadelních prknech“. A jen pro začátek: Nic zde neberte jako dogma, impro je o svobodě.

Impro?

Nepřipravený divadelní projev, mladá, dynamická forma divadla. Tvoří se teď a tady, často na téma od diváků, takže funguje velká interakce mezi jevištěm a hledištěm. V základním pojetí je vystoupení nezávislé na kulisách, scénáři, kostýmech, rekvizitách.. Jde především o vlastní kreativitu a spolupráci s lidmi v týmu. Takto stručně představuji impro někomu, pokud jej lákám na zkoušku.

Divadelní improvizace je košatá disciplína. Může zahrnovat dlouhé formy více blízké běžnému divadlu, může se skládat z čistě pohybových kreací promíšených s tancem, může být postavena na jednom člověku a jeho imaginaci jako u páně Duška – my jsme se zaměřovali především na kratší formy tzn. jeden uzavřený příběh má většinou do pěti minut.

Proč dělat impro

Vezmu to nejprve osobně. Impro mne ovlivnilo jako máloco. Ukázalo mi, že k příjemnému trávení času postačí člověku vlastní hlava, ideálně rezonující s myšlením spoluhráče. Díky stále omílanému pravidlu akceptování cizích nápadů (hlavně nenegovat!), spatřuji za všedními situacemi či větami nabídky, které lze rozvíjet. Nedokáži posoudit, zda-li mne udělala improvizace tvořivějším, avšak rozhodně mi pomohla trochu uzemnit cenzora, který člověka drží v mezích konformity.

Stává se mi stále, že se při veřejném vystoupení zakoktám či pozapomenu, ale díky impru to beru jako součást celku a proto se s tím lépe vyrovnávám. Na jevišti či ve zkušebně při každé schůzce stavíme a ihned s koncem děje daného skeče vše boříme – což učí nedržet se úzkostlivě vlastních výmyslů. Co se mi líbí, to si klidně mohu ponechat poznamenáno či ve vzpomínce.

Miluji na divadelní improvizaci, že skrze ni mohu zažít nekonečné množství situací, zaplést se do sociální vztahů, být zcela jinou osobou než jsem, navštívit každou existující i neexistující zemi. Hranice udává představivost (celé skupiny) a i ty se dají časem rozšiřovat.

Přes impro jsem potkal zajímavé, chytré a zábavné lidi. Není rozhodně od věci se těšit na schůzku nejen kvůli činnosti samé, ale též kvůli kulturně žijícím a otevřeným bytostem.

V posledním odstavci této sekce bych rád zmínil, že motivace členů týmu může být různorodá. Trenér svým přístupem a případnými restrikcemi může ovlivňovat, jakou „sortu“ budou tréninky oslovovat (může, nemusí). Někdo rád baví lidi a jeho cílem jsou například pravidelná vystoupení, leckdy showmana elektrizuje i to lehké špičkování, soupeření mezi hráči z hlediska zábavnosti. Též jsem potkal členy, kteří se chodily na trénink uvolnit, rozprostřít myšlení, používat hlavu jiným způsobem než ordinérně dělají. Na tréninky se dostavují též tací, kteří by rádi přenesli kýžené schopnosti v improvizaci – vnitřní vyrovnanost, spontaneitu, tvořivost – do svého každodenního života, někdy překonávají sami sebe a svou introvertnost. S lidmi kolem Longforem jsem zas cítil, že nás těšilo objevovat u nás málo prozkoumané teritorium delších improvizací. Další typ účastníka je tvůrce, fascinovaný hrami fantazie. Nedělím na kategorie, motivace bývá často kombinací víc tužeb. Já třeba přišel na první trénink Střel/Kopru, protože jsem neměl najednou ve středu večer co dělat.. Není špatné si uvědomit, co je cílem členů týmu a též týmu jako celku.

Improzápas

Krátké improvizace mohou sršet velkou energií. Když následují v rychlém sledu za sebou, je mozek hráče stále v módu „brainstormingu“ a přichází s čerstvými nápady. Na nedlouhé scény se pak lépe soustředí hráči i diváku, pokud nastane svízelný či dokonce nudný moment, netrvá nikdy dlouho a může být snadno zapomenut ve vlně eforie při povedenější chvilce.

Zápas v divadelní improvizaci je podle mne velmi vhodná forma vystoupení i pro začínající herce (v tomto případě hráče). Je dobře vymyšlená a může snadno fungovat. Střet dvou týmů motivuje hráče k výkonům a divák může být strhnut podobnou atmosférou jako na stadionu při hokeji nebo fotbalu.

Klíčovými postavami jsou konferenciér a rozhodčí, kteří mohou a měli by nad zápasem držet ochranou ruku. Rozhodčí může včas zasáhnout, když se nějaká improvizace řítí do záhuby. Může ji prospět i tím, že zapíská faul „zdržování“ a hráči se useberou. Tím, že je na chybu (třeba příliš dlouhé váhání) explicitně upozorněno, prožívá divák okamžitou katarzi. „Jo, tady to nesedlo. Nejsem jediný, komu to tak přišlo. Tak popojedem.“ Na zádrhel bylo upozorněno a tím je vyřešen. Rozhodčí komponuje za sebe jednotlivé rámce pravidel, kategorie, a tím staví strukturu zápasu a mění jeho dynamiku. Například začne jednodušší kategorií, ve které se hráči cítí jistěji, nebo je naopak jindy postaví před výzvu a tím vybudí obecenstvo. To je implicitně součástí show, jelikož zadává témata a hlasuje – rozhodně může hrát i větší roli, ale je s ním počítáno už takto v „designu“ formy.

Zmíněný konferenciér, moderátor, propojuje jeviště, hlediště, sudího, týmy… Je spoluzodpovědný za atmosféru na zápasu – například rozehřívá publikum, umožňuje mu se bavit. Zvlášť u diváků, kteří ještě neměli s podobnou show dosud zkušenost, poukazuje moderátor na fakt, že se skutečně jedná o improvizaci.

Improzápas má strukturu, má pravidla. „Vytyčení hřiště“ improvizaci dělá jednodušší. Ne každý se cítí komfortně, pokud má scénu pro sebe a nic do začátku. Stačí už nějaké omezení a je to snazší. (Např. udání prostředí .. „Jsi v ponorce.“ ) Kategorie, které na krátké příběhy kladou určité požadavky, umožňují se předvést v rámci mantinelů. Ukažme, že se nebojíme veršovat nebo vystřihněme během třiceti vteřin pohybovou etudu. Pravidla zhlečují improvizování a hráč jich může využít při útoku na divákovu bránici.

Improtrénink

Schůzky souboru jsou potřebné. Leckdo se ptá, zda-li je možné „trénovat improvizaci“ a podle mne to možné je. Jednak jde o rozvoj klíčových schopností jako rychlost reakce, tvořivost, narace, vyrovnanost, pak je rovněž cílem sehrání se ostatními. Důležitá je sebedůvěra, ale stejně tak je potřebná i důvěra v druhé. Některé zábavné momenty mohou vyrůst jen postupným stavěním, spoluprácí, ale když kolegovi nevěříte, někdy vezmete otěže do vlastních rukou a pak už to nemusí být přijemná kooperace, protože se může on zaseknout pod nátlakem… Součástí tréninků bývá i seznámení se s formou vystoupení – jako třeba hraní zápasových kategorií.

Jako trenér jsem snažil o zajištění dobré atmosféry pro tvorbu. Bezpečné prostředí, kde se každý může (dramaticky) vyjádřit a necítí se v každém momentu souzen, považuji za základ. Dohromady s vnitřní touhou tvořit a s inspirací je bezpečné prostředí jakýmsi podhoubím pro vznikající příběhy.

Většina tréninků byla navěšena na jednoduchou kostru, která se dá vyjádřit jako „blbnutí, cvičení, hraní“. Část „blbnutí“ slouží pro zanechání běžných životů na pobřeží, když se chceme ponořit do improvizace. Zapomeneme na to všední a žijeme daným okamžikem. Během „cvičení“ je možné opakovat něco z minula nebo si vzít nějaké nové téma na probrání. Každopádně při „cvičení“ často dochází k zaměření na jednu věc, dovednost, techniku, přístup a na ostatní se neklade takový důraz. Zato při „hraní“ se upotřebí vše – tělo, hlas, mysl, spoluhráči – a účastník tréninku se učí praktikováním improvizace.

Vřele doporučuji exkurzi do další improvizačních skupin. Liší se fungování různých týmů a i přístupy trenérů. Já mám ve zvyku ke věcem leckdy přistupovat analyticky a hodně přemýšlet, někomu může vyhovovat spíš maximální důraz na prožívání a na vycházení z aktuálního momentu, zaměření se na emocionální stránku. Bohaté zkušenosti z vícero týmů se mohou zúročit ve flexibilitě člověka a jeho připravenosti reagovat na neočekávané.

Zaměření tréninků

Měl jsem v mysli určitou zastřešující vize pro všechny tréninky, pro podmnožiny tréninků i pro každý trénink jednotlivě. Všeobecný cíl není překvapivý: umět improvizovat. Při bližším zkoumání se odkryje pod touto kýženou schopností hodinový strojek složený z dovedností, technik a umů.

Pár užitečných schopností, které se mohou pocvičit při tréninku, jsem již zmiňoval, přidám ještě několik: sebedůvěra, spolupráce, rychlost reakce, koncentrace, rozhodnost, vypnutí cenzora, tvořivost.

Z hlediska obsahu improvizací se vyplatí podívat na: tvorbu příběhu, vystavění charakteru, vztahy postav, zabydlování prostředí, atmosféru scény. Je to dost kusý seznam, každá položka by si rozhodně zasloužila víc prostoru. Například krátce k tomu „příběhu“. Kdo se podíval na nějaký můj trénink, možná si ještě pamatuje trochu směšně zjednodušující frázi: „Příběh má začátek, prostředek a konec.“ Přijde mi to ale dost pro uchopení základní podstaty nesložitých příběhů – v úvodu se většinou divák seznamuje s rolemi, prostředím; pak je napnut, často se řeší na jevišti nějaký nastolený problém; a na závěr je třeba, aby to někam vyplynulo a aby děj nebyl nekonečný… Ano, experimentuje se s příběhem a svět již viděl hodně neortodoxních vyprávění, avšak neškodí se aspoň odpíchnout od nějákého myšlenkového vzorce.

Pokud herce osvítí inpirace a zrodí se myšlenka, kterou by rád předal publiku, hodí se mít zažité z tréninků různé formy vyjádření. Přijde mi, že nejbezpečně se při zkouškách lidé cítí při mluveném projevu. Pak tu máme verše, zpěv a i hudbu samotnou jako cestu pro sdělení. Ideálně je improvizátor zdatný v koordinaci svého těla a může tedy promlouvat čistě pohybem, může i tančit. Dramatický projev jako celek zahrnuje tělo, hlas, mysl a prožití.

Odstavce výše byly hodně výčtové, zamýšlel jsem se v nich, na co jsem se snažil zaměřit během různých tréninků v uplynulých letech. Ještě mi zde chybí část, kterou bych nazval „techniky“. Jedná se o určitá pravidla – někdy psaná, někdy vytušená. Jednou z nich je pro mne „divadelní vystupování“, které říká zjednodušeně: hraj pro diváka – mluv nahlas a zřetelně, aby ti rozumněl, udržuj kompozici na scéně přehlednou.. (Jak slova házím na stránku, je mi jasné, že do všeho by se dalo rýpnout, vše by se dalo rozbrat a převrátit. Samozřejmě, že na scéně můžete být zády a něco huhlat, pokud je to vaším záměrem a chcete docílit nějakého kýženého efektu.)

Do „technik“ bych obsáhl též zvládnutí pravidel zápasových kategorií. Například v Pyramidě je mimo hereckých výkonů jednotlivců a souhry skupiny potřeba též vědět, jak technicky tato kategorie vypadá. Jakou má strukturu (že postupně přibývají lidé a každý s sebou přinese nové prostředí), jak se dějí změny (například přicházející člověk tleskne, ostatní zmrznou na moment), jak improvizace končí (když je tam zas jen jeden). Ano, i kategorie jsme si zkoušeli dohromady, však si vzpomínáte.

Co si odnést

Výše jsem navařil takový slovní guláš. Rozkouskované myšlenky, trochu okořeněné, možná nedovařené. Zakončím nejinak. Vyhrknu na vás konkrétní hesla a připojím k nim svůj komentář. Pokud se vám nebudou líbit, neberte je. Pokud je považujete za užitečné, zapište si je za uši.

Ať se děje, co se děje, tak se budu bavit
Trochu úsměvná mantra. Pomáhá mi připomenout, že z improvizace chci mít potěšení, kochat se experimentováním, prožívat emoce, nahrávat si na smeče s kolegou. A po většinu času platí, že pokud najde vyžití herec, i divák je spokojen při sledování. Taky se v těch slovech ukrývá touha se nevzdat, když už některý příběh vypadá neřešitelně. Je v nich zakódována i vnitřní proaktivita – pokud se nesoustředím a nesnažím, málokdy odejdu s dobrým pocitem. (A pozor, „bavením“ nemyslím jen smání se od ucha k uchu, ale širší škálu činností, které dávají satisfakci.)

Síla asociace
Pokud je improvizace stavba, asociace jsou cihly. Ty propojení konceptů v hlavě, vazby mezi slovy mne nepřestanou fascinovat. Asociování používám často na nastartování mozku, vrším slova za sebe, dokud mne něco nezaujme. Máte téma? Bezva. Jaké mne napadají postavy, prostředí, problémy, situace.. a jedem.

Jednotliví členové týmu si asocijují v hlavě a tvoří keříky provázaných slov, pokud se keře všech zkombinují, máte ze semínka tématu slušný strom možností. Kořeny a kmen jsou ty asociace, co napadnou každého a drží nás v jednom rámci, menší větve a listy, plody (kde najít propojení s tématem je už skládačka) – to je ta ozdoba, to překvapení, co nás táhne. Právě díky rozmanitosti našich myslí může být možností hodně a na nás je pak strom různých cest příběhu prostříhat, aby byl přehledný a upravený. No ty, kokso. Asi jsem měl studovat botaniku či co.

Příběh má začátek, prostředek a konec
Už jsem to řešil někde výše..

Platforma
Snažím se co nejrychleji (pokud nejde o delší formu impra) zorientovat respektive vymyslet a předat: kdo jsem, kde jsem a čemu čelím (co řeším). Na tréninku jsme to opakovali do zemdlení, cvičení pro dva na třicet sekund. Všimněte si, jak je pěkné, že slova „asociace“ či „platforma“ jsou téměř odborné termíny. Tím líp. Aspoň s nimi nemáme spojený nějaký další balast a v hlavě se nám pěkně usadí. Nyní nás čeká ještě pikantnější termit.

Akceptace
Příjmaní – myšlenek, předešlého děje, postav, nálady diváků. Zpočátku mi bylo vštěpováno imperativem „Neneguj!“ Protože to je velice přirozená reakce, pokud si začnete s někým na něco hrát, moc to neumíte a chcete mít převahu. On vám něco nabídne a vy to odmítnete, čímž se běžně dostanete „nad něj“. Návrh může být ukryt v oslovení „Pane pošťáku, ráda vás vidím, máte už dopis od Frederika?“ „Nejsem pošťák. Jen se tu procházím.“ „Aha.“

Myslím, že je potřeba mít respekt k cizím výtvorům a myšlenkám – i když se nám ne vždy zamlouvají. Jakmile už jsou venku, je potřeba je vzít do hry. Akceptovat je. Slovo „akceptovat“ se mi líbí víc než „nenegovat“. Cítím v něm i ten další stupeň spolupráce, kdy už se nepřistupuje na vše, ale hráči si věří na tolik, že jim nevadí přetvořit již nabídnutou věc. Akceptuji tvůj nápad, ano, a co to zkusit takhle. „Pane pošťáku, ráda vás vidím, máte už dopis od Frederika?“ „Nejsem pošťák, asi vás pomílila má uniforma. Frederiko je pohřešován.“

Konflikt, problém, napětí
Dost příběhů se točí kolem řešení situací – komplikovaných i jednoduchých, vztahových či existenciálních. No zkrátka, jaké zprávy pouštějí v televizi v novinách? Člověk z nich může trochu dostat pocit, že je všude korupce, nehodovost, že se loupí, vraždí či se něco vždy zpacká, že se politici hádají. Nicméně je to hlavně tím, jaké zprávy jsou vybírány jako zajímavé pro lidi. A když to není vyloženě kriminální případ, jedná se o jiný typ problému jako výzva (Jaroš jako první Čech pokoří 14 osmitisícovek..). Problémy a jejich řešení nás baví. Na některé filmy či divadelní kusy se díváme i proto, abychom si prožili nějakou konstelaci (do které bychom se jinak neradi dostali, nebo třeba nemáme šanci ji zažít).

Podle mne „zábavnost“ je hodně spojena s překvapením, to zas s očekáváním. Konfliktní situace (dvou postav, postavy a prostředí..) nás navnadí na další vývoj. Za poznámku stojí, že problém si je třeba chvilku hýčkat a nevyřešit jej hned. „Spadli ti klíče do kanálu? Neva, tady máš náhradní.“ A už se nikdy nedozvíme, jak humorné bylo vytvořit z kusů oblečení „provaz“, zavěsti na něj ohnutou sponku a pokusit se rybařit. Nebo jak se hrdina seznámil s Lídou, když šplhal po hromosvodu do svého bytu a ona zrovna chtěla skončit svůj život.. To, že příběhy jsou o řešení problémů a ne jejich rychlém vyřešení, dokazují i humorné skeče How It Should Have Ended, které ukazují, že některé potíže filmových postav by se dali zakončit jednodušeji, než jak si vysnil scénárista..

Šest emocí

• Strach
• Hněv
• Nechuť
• Smutek
• Radost
• Překvapení

Někdy při tvoření postavy se nechám nejdřív prodchnout nějakou emocí a ta ovlivní její zrod. Tady je seznam šesti základních emocí. Můžete najít i jiné. Já jsem někde četl, že člověk si většinou nepamatuje delší seznamy než se sedmi položkami. A přijde mi, že dost emocí leží v kombinaci zmíněných (+ intenzita). Zaskočený = překvapený + strachující se + špetka nechuti.

*Na tento seznam pocitů jsem narazil na workshopu Markéty Pucové (Vackové) ze skupiny /na:u/

Přimrknutí
Skvělé, né-li nezbytné, je mít přehled o druhých na jevišti. A vzájemný oční kontakt rozhodně není čas od času na škodu. Já jsem za něj vděčný při nejistotě, například v počátku improvizace touto komunikací můžeme sladit naše nápady a vydat se nějakým směrem. Přimrknutí jde ještě dál – značí vzájemnou důvěru. Berte to jako metaforické přimrknutí. Jsme na jedné vlně.

Role tchýně se objeví na scéně ve chvíli, kdy manžel zahýbá své staré, a tak uklidí milenku do skříně. „Vláďo, přijela jsem dřívějším vlakem, to je štěstí, že jsi doma. Aspoň nemusím tvrdnout venku.“ „Nojo, můžeme tu teď měknout spolu uvnitř.“ (Místo toho, aby tchýně šla rovnou do konfliktu a objevila metresu, notuje si s manželem v napínavé hře.) „Vláďo, kam si můžu dát kabát? Kde máte skříň, ať se mi na něj nepráší!“ „Já vám jej pověsím maminko, zatím se posaďte.“ „Jsi zlatý. Ještě si odskočím. Už jsem tu dlouho nebyla, ale kde máte záchod si pamatuji naprosto přesně..“ (Bere za dveře skříně..) etc.

Přimrknutí ocení i divák. Když mu naznačíte, že víte, že se dívá a že si domýšlí. Když vše není řečeno na plnou hubu a je prostor pro představivost.

Já už se asi vypsal. Tak už dost.