Obecně nemám moc rád loučení. Jsou vyčerpávající a dost často schematická – hodněkrát je řečeno to samé. Ale musím říci, že bych si neměl stěžovat, že se se mnou někdo chtěl rozloučit.
Vracím se nyní k události, která proběhla večer před naskočením do autobusu do ciziny. Rozhodně patřila k tomu nejlepšímu, co přineslo léto 2014. Náš svět rozhodně není pohádkový, avšak postupně zjišťuji, že znám dost zajímavých a milých lidí – v jejich společnosti je život idylka.

Z vnějšího pohledu je to dost nicotnost. Jo, tak se potkalo pár lidí, něco si zahráli, pobavili se, dali si pivo. To se děje furt. Ano, film o tom asi nenatočí.

Moje oči to viděli dobrodružněji. Dny před rozlučkou jsem trávil hektickým balením a potíráním vlezlého nachlazení. V samotný pátek jsem usnul a probudil se asi hodinu před plánovanou vyrážkou na akci. Po probuzení jsem vždy pomalejší, mrzutý, mám takové dekadentní myšlenky. Vše mělo začít v pět hraním fotbalu amatérsky mezi batohy na Letenské pláni. Kouknu z okna a začíná pršet. Přemýšlím, co všechno odvolat – fotbal? rozlučku? odjezd? své narození?

Umravnila mne až zodpovědnost vůči ostatním – Sára již vyrazila směr Letná. Již před časem se mi do hlavy vloudila myšlenka, že největším zabijákem setkání je nejistota. Ta dokáže nahlodat. Aplikuji proto povětšinou strategii: Akce bude tak jako tak, i kdybych tam měl být sám. A potenciální účastníci najednou vědí, že aspoň něco se bude dít… A já už tušil, že budu mít aspoň společnici, ať už se třeba z fotbalu vyklube kafe či čaj. Po deklaraci toho, že neustoupíme počasí, přislíbil účast i Čory a Betka. Nádhera. Jelikož jsme vizuální generace, dalším krokem k získávání spoluhráčů bylo pověšení fotky na facebook ihned, jakmile jsme začali hrát. A vskutku jsme dobré dvě a půl hodiny prořádili na trávníku v mači tři na tři, tu část dne vykouklo slunce, prostě boží.

Že jsme hráli plným srdcem, ukazovalo naše propocené oblečení. Inu, to u ostatních příchozích ověří jejich kamarádskost a shovívavost. Po opláchnutí pod pumpou jsme došli na osmou do kavárny Nudný otec. Cože reklama? Berte to jako doporučení příjemného podniku – slušná obsluha, dobré pivo, deskovky, možnost hrát na piáno – zkrátka pověst dělá nej reklamu.

Vezmu to zkrátka. Postupně se trousili hosti tam a pryč, vždy bylo čas na poklábosení. Postupně jsem kamarády něžně přinutil, aby mi něco napsali/nakreslili do kočičkového sešitku. Mám jej nyní před sebou v Utrechtu a sahám po něm, kdykoli jsou tu na mne zlí nebo si srdce zasteskne. Zlatých hřebů večera bylo hned několik – naše hudební produkce, recitování složené básně inspirované tématikou odjezdu, projížďka na motorce.. Jo, to mi připomíná! To když jsem zmizel na cca 20 minut, tak to udělal Miloš se mnou vyhlídkovou jízdu po nábřežích na své šestistovce. A tak možná dokonce existují snímky z radarů měřících rychlost vyvracející konspirační teorie spojující mojí absenci a střevní potíže.

  

Večer – mých sedm hodin loučení – se rozplynul. Událost byla nazvána „Tak a máš Utrecht.“ Mimo nového domova mám ale rozhodně také kam a ke komu se vracet.

Možná budu odjíždět častějí