Archiv pro rubriku: Blog

Search Trends: Which Math Concept is the Most Problematic for Czech Pupils?

Is it possible to uncover through search trends with which mathematical concepts are czech students struggling? I was trying for a while to do it, let me show you my findings and (limited) conclusions.

There are two main tools I’ve used for my tiny “research”. The first one is the Google Trends service provided by the most popular search engine worldwide today. The second tool is belonging to a more local search engine, but having a great share (around 30 % back in 2016) in Czechia.

At first I was interested in how much and when is the term ‘matematika’ (= math) searched in general. The tool from Seznam shows the exact number of searches – it seems like the term is searched between 1 000 – 2 000 times per month with the exception of the summer months. A related term ‘matematika online’ (= math online) is searched similarly often. Even if we add those two it is still bit less than for example a searched term from different school subject ‘vyjmenovaná slova’ (grammatics of the Czech language). For another comparison a word ‘hry’ (= games) is being searched much more – in last two months it was searched 30 times more often than ‘math’. I’ve picked the ‘games’ for comparison as something pupils might be searching for. To put it in another perspective (to have some scale) let me pick as well a word from top 10 most searched keywords on the czech internet in 2016 – there is only one general word (not a name of a company or a service) and that is ‘porno’ (= porn). The ‘porn’ is being searched ten times more often than ‘games’, roughly 300 times more than ‘math’ on Seznam. Not surprising.



Google Trends shows a nice periodicity of the searches. Searches for ‚math‘ jump up with the start of the school year after summer holidays. The peak appears mostly when there are state exams on high schools.


How to get to the math concepts and their difficulty? My idea was that those who need to learn something will try to train it. And so I’ve typed in ‘příklady’ (= math examples) and there was already something usable there. Google Trends showed me in top five related queries ‘rovnice’ (= equations) and ‘funkce’ (= functions). Seznam stats revealed among top five related queries ‘zlomky’ (= fractions), ‘lineární rovnice’ (= linear equations), and ‘dělení dvojciferným číslem’ (= division by two digit number). Apart from using this way to find math concepts to compare I’ve looked as well into learning plas such as this one for elementary schools and high schools.


I was playing with the tools showing the trends. I was trying different inputs – not only the keywords mentioned above but as well terms like ‘multiplication’, ‘division’, ‘combinatorics’, ‘geometry’ etc. It was not really easy to get a good formulation of the search terms – as many words might be used in another context outside of mathematics. This limitation might have biased my search. Anyway, it occurs to me that the three “problematic” concepts might be ‘fractions’, ‘equations’, and ‘functions’. I’ve used directly these three words at first. For Seznam ‘fractions’ and ‘equations’ worked well showing mostly mathematical terms in the top 5 related queries. The term ‘functions’ was of course used in mutliple domains (such as health), but the top related query was ‘goniometrické funkce’ (= goniometric functions). Seznam showed that ‘fractions’ were searched the most.



Google Trends shows it a bit differently. As the term ‘functions’ is ambiguous I’ve added to the term czech word for ‘examples’. The outcome is that from Google points of view the ‘equations’ and ‘functions’ are causing some problems and the ‘fractions’ are less problematic.


Let’s wrap up this short excursion to the search trends tools. We’ve uncovered some top searched math concepts – I’d say that it might show how many students are trying to grasp them. I admit that I could have made some flawed step in my “research”, but in general the thought of using the terms pupils search for in education could be useful. Maybe it can suggest in which direction we need better didactic methods, tools, videos etc.

#7 Privacy of Location and Space

“According to our conception of privacy of location and space, individuals have the right to move about in public or semi-public space without being identified, tracked or monitored.” (Friedewald, 2013)

Do you feel the gaze on the back of your neck? Is there a darker shadow among the other shadows on the opposite side of the street? It can give me a chill if anyone is following me from subway, then to my street, then to the same building… I would stop annoyed (and bit scared) and ask: “Why are you following me?” If only for this unpleasant feeling of being watched the privacy of location and space should be a topic in the public discussion as the number of cameras in the public space increases.

I think again that the technologies should be used in a ‘reasonable’ way and that there should be clear regulations. I understand why there is a camera in shop or in a bank, but there is no need to have them on each corner. I agree that it is nice to have a smooth shot thanks to a camera attached to a drone, but the drone should not invade in a private garden or look through a window of a bathroom.

If someone is tracking us down it really bites away a piece of our freedom, it is potentially dangerous for us. We might be robbed why we are away, any important person could be delayed (putting obstacles into the way) or attacked, or their kids might be kidnapped… so what are the ways to determine our location?

Apart from already mentioned example  “taking picture & using face recognition” there are multiple other ways. Many smartphones are having GPS for instance (and many apps ask for permission to use it) and the operator is as well having some idea about our location due to the location & range of antennas. Michael Friedewald is correctly mentioning all the RFID cards such as those for public transportation. They are tied to your identity and by collecting data from different RFID readers your path (and schedule) might be reconstructed. And these can be read remotely (from a short distance).

- Finn, R. L., Wright, D., & Friedewald, M. (2013). Seven types of privacy. In European data protection: coming of age (pp. 3-32). Springer Netherlands.

#6 Privacy of association

“[P]rivacy of association (including group privacy), is concerned with people’s right to associate with whomever they wish, without being monitored.” (Friedewald, 2013)

As we are social beings we like to gather and create groups sharing something in common. Sometimes we do not even choose to be part of the group – we are being born to a family or to an ethnic. Throughout the history it happened multiple times that one group of people were about to destroy another. So that might be a reason why the data about us associating ourselves with a group should concern us.

I’m considering political / ideological groups. I’m imagining a demonstration or a gathering. Today, we have those cute little drones which could be flying overhead and taking pictures and shooting videos. Then there are all the face recognition softwares. I wonder to which extent police should monitor the people in the crowd. I would say that it depends on the “criminality” of the group – for example rather monitor neo-nazi than student protest. I can already see all the strict regimes (Belarus, Turkey, Russia…) using the technology against opposition.

What is over the edge, according to my opinion, is using DNA data to breach the privacy of association. It was mentioned in the Friedewald’s text that with today’s genome reading technology someone could get to (apart from many other private things) our ethnicity or our family connections. We should decide about it and others should respect the right.

- Finn, R. L., Wright, D., & Friedewald, M. (2013). Seven types of privacy. In European data protection: coming of age (pp. 3-32). Springer Netherlands.

#5 Privacy of Communication

Privacy of communication aims to avoid the interception of communications, including mail interception, the use of bugs, directional microphones, telephone or wireless communication interception or recording and access to e-mail messages.” (Friedewald, 2013)

We’ve agreed that our thoughts and feelings are a private matter. Now, we’ve decided to share them with someone – with particular someone, not with everybody. So these messages dedicated to a recipient should not escape our control, right? Haha, haha, hohoho.

To be honest, I’m often having second thoughts before writing an email about something really delicate. And I usually write in a manner that for example the person which is being mentioned there not in a nice way would be still alright to read it. Well firstly, I do not trust myself that I won’t send the mail to someone wrong (happend to the head of HR in one company that she mistook a name of the boss with the name of an employee which she wanted to fire, oops). Secondly, the digital representation of our messages makes it so easy to copy+paste, to resend it, to spread it.

I wanted to say something meaningful now, but I have another story about the new ingenious ways to pay on the internet. A lady in a tram was on the phone: “To buy the ticket you will need some numbers from my card, wait a second.” Whole tram hold their breath, while the lady was dictating the data closing the conversation with: “Isn’t it great that it is so easy today?”

What to say. Postal secret is here for some time. We should definitely build on it. The jungle of technologies is making our communication vulnerable. And we can easy put ourselves in troubles by making something stupid. I would say that some education could do some good and that we should think twice if we are dealing with important data. There are experts (and you can google their opinions) that can help you with security of your communication channels (or help you to choose the right channels). It starts with giving it a thought – what I wouldn’t be happy about if it leaked out?

- Finn, R. L., Wright, D., & Friedewald, M. (2013). Seven types of privacy. In European data protection: coming of age (pp. 3-32). Springer Netherlands.

#4 Privacy of Behaviour and Action

“This concept [privacy of behaviour and action] includes sensitive issues such as sexual preferences and habits, political activities and religious practices.” … “Privacy of behaviour means the person has a right to behave as she wants (to sleep in class, to wear funny clothes) so long as the behaviour does not harm someone else.” (Friedewald, 2013)

With the privacy of behaviour and action we are getting on the edge of our private space, getting closer to the semi-public and public zones. The key concept is that as long as we do not intrude other people’s lives it is our business what are we doing.

I love the phrase: “You do not have to be afraid, if you are not doing anything wrong.” Lovely. Cause it does have a certain logic behind it, doesn’t it? The interesting part is the “doing something wrong”. Who should be the judge of it? Me or you? Society? Legal authorities? State? What might be okay for someone, could be condemned by another. What is fine under current regime, could be a cause for persecution in another. Really, our behaviour is our private matter.

Of course in the end everyone talking about this type of privacy in connection to technology is mainly thinking about the time spent on the porn websites. What is the browser saving anyway? Is my IP address unique for me, well? Were the news about hacking into someone’s webcam just a hoax? Until we are living in a truly tolerant society (truly, truly tolerant), some behaviours should stay private.

- Finn, R. L., Wright, D., & Friedewald, M. (2013). Seven types of privacy. In European data protection: coming of age (pp. 3-32). Springer Netherlands.

#3 Privacy of Data and Image

“This privacy of data and image includes concerns about making sure that individuals’ data is not automatically available to other individuals and organisations” (Friedewald, 2013)

I think that most of us have a notion of our data being used against our wishes. Just simply look into the electronic mailbox and consider all the spam. Of course our email is a channel which is often exposed to the public, but some spammers are getting to it through sites where we register for a service or where we want to participate in a forum (we did not come there for spam). And that might be on the edge. Another example – I’ve heard about quite disgusting way of getting to personal data. A good lady is going to a hospital visiting mothers who gave birth and giving them some little presents – creams, toys, nice words. She only wants the mothers to subscribe – of course they can refuse and cancel it later on, not a problem. Like that a company is collecting precious data about the age of kids – therefore being able to target the right offer in the right moment of childhood.

These are pretty “old” technologies, there are newer ways to collect, store and process the data. We can be glad that there is even some legislation regulating the usage of personal data (actually, next year there is the EU legislation coming to our country and causing some headaches to companies). As Friedewald says “we should be empowered” concerning our data. The interesting thing is that many of us do not feel the urge to protect our own data. I have to admit that I’ve already lost the track of all the videos, photos, opinions I was sharing somewhere – hope that it won’t get back in the wrong way.

I promise, I’ll try to be more cautious. Especially as I remember examples of burglers going to social networks like to a shopping mall. First, they browse through your photos searching for valuable objects (TVs, computers, Hi-Fi, VR sets…), then they look again at the photos of your flat observing the weak spots and how the interior is set (to navigate without problems). And then they are just waiting for your post such as: “Greetings from Corsica, suckers! #summer #vacation #finally”.

- Finn, R. L., Wright, D., & Friedewald, M. (2013). Seven types of privacy. In European data protection: coming of age (pp. 3-32). Springer Netherlands.

#2 Privacy of the Person

Privacy of the person encompasses the right to keep body functions and body characteristics (such as genetic codes and biometrics) private.” (Friedewald, 2013)

Each of us is tied to his or hers body. We cannot do much about so far and it sounds pretty natural to talk about our body with indisputable certainty who is in the possession of ‘the body’. There is surely a logical connection that if it is ours we should be in charge of it and of the information linked to it such as above mentioned genetic code, biological traces, or body functions and body characteristics. If we imagine that someone else is deciding about our body or using an information about it without our consent it feels like being in some nightmarish movie. Try to imagine that your doctor is sharing all the medical information about you…

Oh, yes, medical records – we could start there with the question of how today’s technology influence the privacy of the person. Doctors are often using information systems for managing patient’s data. It is easy to process, to edit, handy for searching in the records. Moreover the aggregated datasets might be useful for medicine as the whole field, quoting the WHO: “Analysis of data in patient information systems can lead to new insight and understanding of health and disease, both chronic and acute.”

Apart from the potential to do good we need to consider that the medical records in the wrong hands could lead to unpleasant situations. For example someone could know a weak spot of a politician (such as that he was being treated because of alcoholism) or an employer might refuse an applicant cause he’s having some chronical illness (therefore not being able to work all the time). It is clear that the more the data can reveal the more they should be protected. One day the insurance company might ask you to do the genetic tests and charge more if you have higher risks of some illnesses that are expensive to cure. I hope that it won’t happen as we cannot choose our genetic code and that it would be really unfair, but the technologies are here waiting to be used.

In the particular example of medical records I can clearly see the benefits of the data collection, but I only wished to stress the importance of being cautious. The ideas about potential threats help us to mitigate the risks. This blog post was again only a short comment  touching the privacy of the person, it is good to remind ourselves of our bodies and of what should we protect.

- Finn, R. L., Wright, D., & Friedewald, M. (2013). Seven types of privacy. In European data protection: coming of age (pp. 3-32). Springer Netherlands.

#1 Privacy of Thoughts and Feelings

“People have a right not to share their thoughts or feelings or to have those thoughts or feeling revealed. Individuals should have the right to think whatever they like.” (Friedewald, 2013)

Our mind. How often was I looking at others imagining what are they thinking about? And how often I’m glad that my thoughts, ideas and feelings are not visible to people around. If my face does not betray me. It is a betrayal to have all the thoughts – stupid, ingenious, secret – on display, no doubts.

Few decades ago and earlier it was possible to extract someone’s thoughts without his consent only with help of drugs or torture. I would say that to do so today through technology is as wicked. Do you think it is not something to worry about? That all the technology for scanning brain activity and all the human-brain interfaces for simple handling of a PC are far from diving into our minds? Might be so, I’m not an expert, but I can imagine a way how to use current technology to estimate someone’s feelings and use it to “my advantage”.

I would say for example that in certain emotional state people are buying more, or buying without too much thinking while being excited. How to detect someone’s mood and thoughts? Well, what about Facebook? A person might put his or her thoughts into a status, a person might share it through message. Even without writing a thing, only through the interaction with the system there could be many clues about the inner feelings. Is the person scanning through funny memes as he or she is bored at work? Is the person admiring pictures of some favorite singer (and having own band trying to get some attention)? All the actions – including the unconscious click-rate or time spent reading a line of text – could be combined into a pretty impressive dataset helping to guess the state of one’s mind. And imagine you have millions of similar collections. Imagine that you have advertisers knocking on your door trying to sell their stuff. If you are Facebook, you do not need to imagine that.

To wrap it up. My main point is that our thoughts are one of the most private things we have and that current technologies are getting closer and closer to the point that they can reveal our inner activity. So be aware of it and if you want to laugh a bit watch again the movie “What Women Want” with Mel Gibson.

- Finn, R. L., Wright, D., & Friedewald, M. (2013). Seven types of privacy. In European data protection: coming of age (pp. 3-32). Springer Netherlands.

Seven Types of Privacy: Kicking Off Series of Blogposts about Michael Friedewald’s Text

In the era of digital technologies unthinkable things for our ancestors are becoming the reality. There might be truly positive changes – new medications, new ways to learn, new possibilities to meet people etc. Enough of technooptimism, now let’s focus on the new threats to our privacy coming alongside with the innovations.

My short blogposts are going to draw on the text Seven Types of Privacy by Michael Friedewald. I would like to briefly comment on each of these types, think about the current and coming technologies that might be influencing it, and give my personal opinion on the subject.

#1 Privacy of Thoughts and Feelings

#2 Privacy of the Person

#3 Privacy of Data and Image

#4 Privacy of Behaviour and Action

#5 Privacy of Communication

#6 Privacy of association

#7 Privacy of Location and Space

I’ve put the types of privacy into an order trying to organise them from the inside of a person out there into the society and space. I made the diagram to visualise what is more close to us and what is further (where we have less and less control).


Impro: Kudy jsme šli a kam jsme mířili

Milí improvizátoři, milí kamarádi z divadelní skvadry Vyšíváme s Martou. Sice už je to nějaký ten pátek, co jsme měli poslední setkání pod mým vedením, ale já doufám, že následující slova mají určitou trvalejší hodnotu. Pokusím se vyjádřit, jak jsem přistupoval k našim tvořivým tréninkům a kam jsem směřoval naše snahy na „divadelních prknech“. A jen pro začátek: Nic zde neberte jako dogma, impro je o svobodě.


Nepřipravený divadelní projev, mladá, dynamická forma divadla. Tvoří se teď a tady, často na téma od diváků, takže funguje velká interakce mezi jevištěm a hledištěm. V základním pojetí je vystoupení nezávislé na kulisách, scénáři, kostýmech, rekvizitách.. Jde především o vlastní kreativitu a spolupráci s lidmi v týmu. Takto stručně představuji impro někomu, pokud jej lákám na zkoušku.

Divadelní improvizace je košatá disciplína. Může zahrnovat dlouhé formy více blízké běžnému divadlu, může se skládat z čistě pohybových kreací promíšených s tancem, může být postavena na jednom člověku a jeho imaginaci jako u páně Duška – my jsme se zaměřovali především na kratší formy tzn. jeden uzavřený příběh má většinou do pěti minut.

Proč dělat impro

Vezmu to nejprve osobně. Impro mne ovlivnilo jako máloco. Ukázalo mi, že k příjemnému trávení času postačí člověku vlastní hlava, ideálně rezonující s myšlením spoluhráče. Díky stále omílanému pravidlu akceptování cizích nápadů (hlavně nenegovat!), spatřuji za všedními situacemi či větami nabídky, které lze rozvíjet. Nedokáži posoudit, zda-li mne udělala improvizace tvořivějším, avšak rozhodně mi pomohla trochu uzemnit cenzora, který člověka drží v mezích konformity.

Stává se mi stále, že se při veřejném vystoupení zakoktám či pozapomenu, ale díky impru to beru jako součást celku a proto se s tím lépe vyrovnávám. Na jevišti či ve zkušebně při každé schůzce stavíme a ihned s koncem děje daného skeče vše boříme – což učí nedržet se úzkostlivě vlastních výmyslů. Co se mi líbí, to si klidně mohu ponechat poznamenáno či ve vzpomínce.

Miluji na divadelní improvizaci, že skrze ni mohu zažít nekonečné množství situací, zaplést se do sociální vztahů, být zcela jinou osobou než jsem, navštívit každou existující i neexistující zemi. Hranice udává představivost (celé skupiny) a i ty se dají časem rozšiřovat.

Přes impro jsem potkal zajímavé, chytré a zábavné lidi. Není rozhodně od věci se těšit na schůzku nejen kvůli činnosti samé, ale též kvůli kulturně žijícím a otevřeným bytostem.

V posledním odstavci této sekce bych rád zmínil, že motivace členů týmu může být různorodá. Trenér svým přístupem a případnými restrikcemi může ovlivňovat, jakou „sortu“ budou tréninky oslovovat (může, nemusí). Někdo rád baví lidi a jeho cílem jsou například pravidelná vystoupení, leckdy showmana elektrizuje i to lehké špičkování, soupeření mezi hráči z hlediska zábavnosti. Též jsem potkal členy, kteří se chodily na trénink uvolnit, rozprostřít myšlení, používat hlavu jiným způsobem než ordinérně dělají. Na tréninky se dostavují též tací, kteří by rádi přenesli kýžené schopnosti v improvizaci – vnitřní vyrovnanost, spontaneitu, tvořivost – do svého každodenního života, někdy překonávají sami sebe a svou introvertnost. S lidmi kolem Longforem jsem zas cítil, že nás těšilo objevovat u nás málo prozkoumané teritorium delších improvizací. Další typ účastníka je tvůrce, fascinovaný hrami fantazie. Nedělím na kategorie, motivace bývá často kombinací víc tužeb. Já třeba přišel na první trénink Střel/Kopru, protože jsem neměl najednou ve středu večer co dělat.. Není špatné si uvědomit, co je cílem členů týmu a též týmu jako celku.


Krátké improvizace mohou sršet velkou energií. Když následují v rychlém sledu za sebou, je mozek hráče stále v módu „brainstormingu“ a přichází s čerstvými nápady. Na nedlouhé scény se pak lépe soustředí hráči i diváku, pokud nastane svízelný či dokonce nudný moment, netrvá nikdy dlouho a může být snadno zapomenut ve vlně eforie při povedenější chvilce.

Zápas v divadelní improvizaci je podle mne velmi vhodná forma vystoupení i pro začínající herce (v tomto případě hráče). Je dobře vymyšlená a může snadno fungovat. Střet dvou týmů motivuje hráče k výkonům a divák může být strhnut podobnou atmosférou jako na stadionu při hokeji nebo fotbalu.

Klíčovými postavami jsou konferenciér a rozhodčí, kteří mohou a měli by nad zápasem držet ochranou ruku. Rozhodčí může včas zasáhnout, když se nějaká improvizace řítí do záhuby. Může ji prospět i tím, že zapíská faul „zdržování“ a hráči se useberou. Tím, že je na chybu (třeba příliš dlouhé váhání) explicitně upozorněno, prožívá divák okamžitou katarzi. „Jo, tady to nesedlo. Nejsem jediný, komu to tak přišlo. Tak popojedem.“ Na zádrhel bylo upozorněno a tím je vyřešen. Rozhodčí komponuje za sebe jednotlivé rámce pravidel, kategorie, a tím staví strukturu zápasu a mění jeho dynamiku. Například začne jednodušší kategorií, ve které se hráči cítí jistěji, nebo je naopak jindy postaví před výzvu a tím vybudí obecenstvo. To je implicitně součástí show, jelikož zadává témata a hlasuje – rozhodně může hrát i větší roli, ale je s ním počítáno už takto v „designu“ formy.

Zmíněný konferenciér, moderátor, propojuje jeviště, hlediště, sudího, týmy… Je spoluzodpovědný za atmosféru na zápasu – například rozehřívá publikum, umožňuje mu se bavit. Zvlášť u diváků, kteří ještě neměli s podobnou show dosud zkušenost, poukazuje moderátor na fakt, že se skutečně jedná o improvizaci.

Improzápas má strukturu, má pravidla. „Vytyčení hřiště“ improvizaci dělá jednodušší. Ne každý se cítí komfortně, pokud má scénu pro sebe a nic do začátku. Stačí už nějaké omezení a je to snazší. (Např. udání prostředí .. „Jsi v ponorce.“ ) Kategorie, které na krátké příběhy kladou určité požadavky, umožňují se předvést v rámci mantinelů. Ukažme, že se nebojíme veršovat nebo vystřihněme během třiceti vteřin pohybovou etudu. Pravidla zhlečují improvizování a hráč jich může využít při útoku na divákovu bránici.


Schůzky souboru jsou potřebné. Leckdo se ptá, zda-li je možné „trénovat improvizaci“ a podle mne to možné je. Jednak jde o rozvoj klíčových schopností jako rychlost reakce, tvořivost, narace, vyrovnanost, pak je rovněž cílem sehrání se ostatními. Důležitá je sebedůvěra, ale stejně tak je potřebná i důvěra v druhé. Některé zábavné momenty mohou vyrůst jen postupným stavěním, spoluprácí, ale když kolegovi nevěříte, někdy vezmete otěže do vlastních rukou a pak už to nemusí být přijemná kooperace, protože se může on zaseknout pod nátlakem… Součástí tréninků bývá i seznámení se s formou vystoupení – jako třeba hraní zápasových kategorií.

Jako trenér jsem snažil o zajištění dobré atmosféry pro tvorbu. Bezpečné prostředí, kde se každý může (dramaticky) vyjádřit a necítí se v každém momentu souzen, považuji za základ. Dohromady s vnitřní touhou tvořit a s inspirací je bezpečné prostředí jakýmsi podhoubím pro vznikající příběhy.

Většina tréninků byla navěšena na jednoduchou kostru, která se dá vyjádřit jako „blbnutí, cvičení, hraní“. Část „blbnutí“ slouží pro zanechání běžných životů na pobřeží, když se chceme ponořit do improvizace. Zapomeneme na to všední a žijeme daným okamžikem. Během „cvičení“ je možné opakovat něco z minula nebo si vzít nějaké nové téma na probrání. Každopádně při „cvičení“ často dochází k zaměření na jednu věc, dovednost, techniku, přístup a na ostatní se neklade takový důraz. Zato při „hraní“ se upotřebí vše – tělo, hlas, mysl, spoluhráči – a účastník tréninku se učí praktikováním improvizace.

Vřele doporučuji exkurzi do další improvizačních skupin. Liší se fungování různých týmů a i přístupy trenérů. Já mám ve zvyku ke věcem leckdy přistupovat analyticky a hodně přemýšlet, někomu může vyhovovat spíš maximální důraz na prožívání a na vycházení z aktuálního momentu, zaměření se na emocionální stránku. Bohaté zkušenosti z vícero týmů se mohou zúročit ve flexibilitě člověka a jeho připravenosti reagovat na neočekávané.

Zaměření tréninků

Měl jsem v mysli určitou zastřešující vize pro všechny tréninky, pro podmnožiny tréninků i pro každý trénink jednotlivě. Všeobecný cíl není překvapivý: umět improvizovat. Při bližším zkoumání se odkryje pod touto kýženou schopností hodinový strojek složený z dovedností, technik a umů.

Pár užitečných schopností, které se mohou pocvičit při tréninku, jsem již zmiňoval, přidám ještě několik: sebedůvěra, spolupráce, rychlost reakce, koncentrace, rozhodnost, vypnutí cenzora, tvořivost.

Z hlediska obsahu improvizací se vyplatí podívat na: tvorbu příběhu, vystavění charakteru, vztahy postav, zabydlování prostředí, atmosféru scény. Je to dost kusý seznam, každá položka by si rozhodně zasloužila víc prostoru. Například krátce k tomu „příběhu“. Kdo se podíval na nějaký můj trénink, možná si ještě pamatuje trochu směšně zjednodušující frázi: „Příběh má začátek, prostředek a konec.“ Přijde mi to ale dost pro uchopení základní podstaty nesložitých příběhů – v úvodu se většinou divák seznamuje s rolemi, prostředím; pak je napnut, často se řeší na jevišti nějaký nastolený problém; a na závěr je třeba, aby to někam vyplynulo a aby děj nebyl nekonečný… Ano, experimentuje se s příběhem a svět již viděl hodně neortodoxních vyprávění, avšak neškodí se aspoň odpíchnout od nějákého myšlenkového vzorce.

Pokud herce osvítí inpirace a zrodí se myšlenka, kterou by rád předal publiku, hodí se mít zažité z tréninků různé formy vyjádření. Přijde mi, že nejbezpečně se při zkouškách lidé cítí při mluveném projevu. Pak tu máme verše, zpěv a i hudbu samotnou jako cestu pro sdělení. Ideálně je improvizátor zdatný v koordinaci svého těla a může tedy promlouvat čistě pohybem, může i tančit. Dramatický projev jako celek zahrnuje tělo, hlas, mysl a prožití.

Odstavce výše byly hodně výčtové, zamýšlel jsem se v nich, na co jsem se snažil zaměřit během různých tréninků v uplynulých letech. Ještě mi zde chybí část, kterou bych nazval „techniky“. Jedná se o určitá pravidla – někdy psaná, někdy vytušená. Jednou z nich je pro mne „divadelní vystupování“, které říká zjednodušeně: hraj pro diváka – mluv nahlas a zřetelně, aby ti rozumněl, udržuj kompozici na scéně přehlednou.. (Jak slova házím na stránku, je mi jasné, že do všeho by se dalo rýpnout, vše by se dalo rozbrat a převrátit. Samozřejmě, že na scéně můžete být zády a něco huhlat, pokud je to vaším záměrem a chcete docílit nějakého kýženého efektu.)

Do „technik“ bych obsáhl též zvládnutí pravidel zápasových kategorií. Například v Pyramidě je mimo hereckých výkonů jednotlivců a souhry skupiny potřeba též vědět, jak technicky tato kategorie vypadá. Jakou má strukturu (že postupně přibývají lidé a každý s sebou přinese nové prostředí), jak se dějí změny (například přicházející člověk tleskne, ostatní zmrznou na moment), jak improvizace končí (když je tam zas jen jeden). Ano, i kategorie jsme si zkoušeli dohromady, však si vzpomínáte.

Co si odnést

Výše jsem navařil takový slovní guláš. Rozkouskované myšlenky, trochu okořeněné, možná nedovařené. Zakončím nejinak. Vyhrknu na vás konkrétní hesla a připojím k nim svůj komentář. Pokud se vám nebudou líbit, neberte je. Pokud je považujete za užitečné, zapište si je za uši.

Ať se děje, co se děje, tak se budu bavit
Trochu úsměvná mantra. Pomáhá mi připomenout, že z improvizace chci mít potěšení, kochat se experimentováním, prožívat emoce, nahrávat si na smeče s kolegou. A po většinu času platí, že pokud najde vyžití herec, i divák je spokojen při sledování. Taky se v těch slovech ukrývá touha se nevzdat, když už některý příběh vypadá neřešitelně. Je v nich zakódována i vnitřní proaktivita – pokud se nesoustředím a nesnažím, málokdy odejdu s dobrým pocitem. (A pozor, „bavením“ nemyslím jen smání se od ucha k uchu, ale širší škálu činností, které dávají satisfakci.)

Síla asociace
Pokud je improvizace stavba, asociace jsou cihly. Ty propojení konceptů v hlavě, vazby mezi slovy mne nepřestanou fascinovat. Asociování používám často na nastartování mozku, vrším slova za sebe, dokud mne něco nezaujme. Máte téma? Bezva. Jaké mne napadají postavy, prostředí, problémy, situace.. a jedem.

Jednotliví členové týmu si asocijují v hlavě a tvoří keříky provázaných slov, pokud se keře všech zkombinují, máte ze semínka tématu slušný strom možností. Kořeny a kmen jsou ty asociace, co napadnou každého a drží nás v jednom rámci, menší větve a listy, plody (kde najít propojení s tématem je už skládačka) – to je ta ozdoba, to překvapení, co nás táhne. Právě díky rozmanitosti našich myslí může být možností hodně a na nás je pak strom různých cest příběhu prostříhat, aby byl přehledný a upravený. No ty, kokso. Asi jsem měl studovat botaniku či co.

Příběh má začátek, prostředek a konec
Už jsem to řešil někde výše..

Snažím se co nejrychleji (pokud nejde o delší formu impra) zorientovat respektive vymyslet a předat: kdo jsem, kde jsem a čemu čelím (co řeším). Na tréninku jsme to opakovali do zemdlení, cvičení pro dva na třicet sekund. Všimněte si, jak je pěkné, že slova „asociace“ či „platforma“ jsou téměř odborné termíny. Tím líp. Aspoň s nimi nemáme spojený nějaký další balast a v hlavě se nám pěkně usadí. Nyní nás čeká ještě pikantnější termit.

Příjmaní – myšlenek, předešlého děje, postav, nálady diváků. Zpočátku mi bylo vštěpováno imperativem „Neneguj!“ Protože to je velice přirozená reakce, pokud si začnete s někým na něco hrát, moc to neumíte a chcete mít převahu. On vám něco nabídne a vy to odmítnete, čímž se běžně dostanete „nad něj“. Návrh může být ukryt v oslovení „Pane pošťáku, ráda vás vidím, máte už dopis od Frederika?“ „Nejsem pošťák. Jen se tu procházím.“ „Aha.“

Myslím, že je potřeba mít respekt k cizím výtvorům a myšlenkám – i když se nám ne vždy zamlouvají. Jakmile už jsou venku, je potřeba je vzít do hry. Akceptovat je. Slovo „akceptovat“ se mi líbí víc než „nenegovat“. Cítím v něm i ten další stupeň spolupráce, kdy už se nepřistupuje na vše, ale hráči si věří na tolik, že jim nevadí přetvořit již nabídnutou věc. Akceptuji tvůj nápad, ano, a co to zkusit takhle. „Pane pošťáku, ráda vás vidím, máte už dopis od Frederika?“ „Nejsem pošťák, asi vás pomílila má uniforma. Frederiko je pohřešován.“

Konflikt, problém, napětí
Dost příběhů se točí kolem řešení situací – komplikovaných i jednoduchých, vztahových či existenciálních. No zkrátka, jaké zprávy pouštějí v televizi v novinách? Člověk z nich může trochu dostat pocit, že je všude korupce, nehodovost, že se loupí, vraždí či se něco vždy zpacká, že se politici hádají. Nicméně je to hlavně tím, jaké zprávy jsou vybírány jako zajímavé pro lidi. A když to není vyloženě kriminální případ, jedná se o jiný typ problému jako výzva (Jaroš jako první Čech pokoří 14 osmitisícovek..). Problémy a jejich řešení nás baví. Na některé filmy či divadelní kusy se díváme i proto, abychom si prožili nějakou konstelaci (do které bychom se jinak neradi dostali, nebo třeba nemáme šanci ji zažít).

Podle mne „zábavnost“ je hodně spojena s překvapením, to zas s očekáváním. Konfliktní situace (dvou postav, postavy a prostředí..) nás navnadí na další vývoj. Za poznámku stojí, že problém si je třeba chvilku hýčkat a nevyřešit jej hned. „Spadli ti klíče do kanálu? Neva, tady máš náhradní.“ A už se nikdy nedozvíme, jak humorné bylo vytvořit z kusů oblečení „provaz“, zavěsti na něj ohnutou sponku a pokusit se rybařit. Nebo jak se hrdina seznámil s Lídou, když šplhal po hromosvodu do svého bytu a ona zrovna chtěla skončit svůj život.. To, že příběhy jsou o řešení problémů a ne jejich rychlém vyřešení, dokazují i humorné skeče How It Should Have Ended, které ukazují, že některé potíže filmových postav by se dali zakončit jednodušeji, než jak si vysnil scénárista..

Šest emocí

  • Strach
  • Hněv
  • Nechuť
  • Smutek
  • Radost
  • Překvapení

Někdy při tvoření postavy se nechám nejdřív prodchnout nějakou emocí a ta ovlivní její zrod. Tady je seznam šesti základních emocí. Můžete najít i jiné. Já jsem někde četl, že člověk si většinou nepamatuje delší seznamy než se sedmi položkami. A přijde mi, že dost emocí leží v kombinaci zmíněných (+ intenzita). Zaskočený = překvapený + strachující se + špetka nechuti.

*Na tento seznam pocitů jsem narazil na workshopu Markéty Pucové (Vackové) ze skupiny /na:u/

Skvělé, né-li nezbytné, je mít přehled o druhých na jevišti. A vzájemný oční kontakt rozhodně není čas od času na škodu. Já jsem za něj vděčný při nejistotě, například v počátku improvizace touto komunikací můžeme sladit naše nápady a vydat se nějakým směrem. Přimrknutí jde ještě dál – značí vzájemnou důvěru. Berte to jako metaforické přimrknutí. Jsme na jedné vlně.

Role tchýně se objeví na scéně ve chvíli, kdy manžel zahýbá své staré, a tak uklidí milenku do skříně. „Vláďo, přijela jsem dřívějším vlakem, to je štěstí, že jsi doma. Aspoň nemusím tvrdnout venku.“ „Nojo, můžeme tu teď měknout spolu uvnitř.“ (Místo toho, aby tchýně šla rovnou do konfliktu a objevila metresu, notuje si s manželem v napínavé hře.) „Vláďo, kam si můžu dát kabát? Kde máte skříň, ať se mi na něj nepráší!“ „Já vám jej pověsím maminko, zatím se posaďte.“ „Jsi zlatý. Ještě si odskočím. Už jsem tu dlouho nebyla, ale kde máte záchod si pamatuji naprosto přesně..“ (Bere za dveře skříně..) etc.

Přimrknutí ocení i divák. Když mu naznačíte, že víte, že se dívá a že si domýšlí. Když vše není řečeno na plnou hubu a je prostor pro představivost.

Já už se asi vypsal. Tak už dost.