Finanční situace samosebou ovlivňuje způsob života i trávení času. Tak jsem se k ní chtěl vyjádřit, zatím s lehkým úsměvem, protože ještě nejde do tuhého. Budu se snažit zmínit zajímavé aspekty.

Holandsko je dražší, myslím, že je to větším oceněním lidské práce. Zkrátka, na co sáhne ruka pracovníka, už to má jinou hodnotu. Pokouším se být šetrný na svou peněženku – tedy na peněženku svých rodičů a slovutné EU. Tak se stalo, že jsem si v duchu probíral, jaké jsou vlastně ty náklady.. jasně, ubytování + služby, pak jídlo, doprava, zdraví, oblečení a pak jednorázovky, někdy očekávané někdy neočekávané. A jak to nyní srazit na minimum?

Za ubytování jsem rád, jaké mám, ač mi zchroustá skoro celé stipendium. Pak ty další věci. Samosebou si vařím – ani doma nejsme zvyklí jíst denně v restauraci, možná tak v menze – a suroviny nakupované v supermarketu zde nevyjdou o tolik dráž než u nás, zvlášť ve velkém množství. Na talíři mám hodně brambory, rýži, vajíčka, cibul, chleba s holandským sýrem, těstoviny.  Jo, ten chleba většinou toustový – poživatelný podle mne jen po opečení.. Delikatesy mají několik společných jmenovatelů nízká cena, velký objem pokrývající víc chodů a rychlost přípravy. Myslím, že leckdo poznává charakteristiky studentského jídla. Musím se svěřit s tím, co mne už chvilku trápí. Uvařil jsem kotel brokolicové polévky a jedl jsem jej sám dva dny. Nikdo si nechtěl ze spolubydlících nabídnout. Myslíte, že je to typem polévky nebo je něco špatně se mnou?

Tradiční zeleninový mix. Nebyla zástěra, půjčil jsem si chemický plášť.

Do veřejné dopravy jsem tu ještě nesedl. Zvlášť, když se můžu dopravovat a přitom trénovat fyzičku zároveň, k tomu zadarmo. Jo, zas zmiňuji zdejší cyklokulturu. K tomu dodám, že množství kol je až ubíjející. V centru čeká ráno u semaforu na červené třeba dvacet, třicet cyklistů. Když se to všechno rozjede, člověk slýchá podivné zvuky, jak staré plečky hrkají, skřípou a sténají. Upřímně, jako chodec se na ulici cítím jednak pomalý a za druhé hodně zranitelný. Překvapivé jsou skútry, které mají povoleno jezdit po cyklostezkách a tak co chvíli vás protroubí poslíček s pizzou. Před týdnem jsem si pořídil druhé kolo – šel jsem kolem bazaru a další den jsme s kamarádem usmlouvali cenu na 25 éček. Pojízdné kolo se tu dá pořídit tak od 50, lepší kolo od 75.. Takže moje „nové“ svou cenou odpovídalo své nepojízdnosti. Nicméně, šikovné české ručičky moje a Honzovy postupně dostaly nizozemský citybike do ucházející formy. Investovaná energie se přeměnila v lásku k vypiplanému bicyklu. Poslední týden jsem v podstatě chodil s konstantně černýma rukama od oleje.

Vybral jsem si vcelku slušně zemi, kam se dá dopravit lacino autobusem. Takže jsem se mohl napakovat oblečením i drogérií i elektronikou. Když Honza dorazil i s druhým velkým kufrem, v němž mne čekal například touster nebo polštář, říkal jsem si, jestli tu nemám víc oblečení než jsem zvyklý nosit doma. Každopádně jsem rád, že tu máloco musím kupovat. Ještě se těším, až mi někdo přijede s nářadím. Zatím dost improvizuji s kombinačkami.

V mém bytě přibylo pár „nových“ věcí. Hanlivě by mi někdo mohl říkat „vágus“, já bych to spíš situoval do mezi recyklování a té proklaté „udržitelnosti“. No, prostě jsem ze stavebního kontejneru (po dovolení) vzal stolek a dvě židle a pak je vezl na kole dom. Jindy jsme zas s Honzou obdrželi pár jetých gum a duší z cykloshopu, které stačilo jen zalepit a tradá. Při procházce s kumpánem jsme se už ani neupejpali, když jsme vytahovali z vodního kanálu fotbalový míč. Zkrátka, ulice mi dělá z každého dne Vánoce.

Stolek, židle – nějak to sedlo do sebe.. ani jsem to nedržel.

Trochu pro zábavu, trochu pro měďáky se jednou týdně vydávám do utrechtských ulic a hraju si na Johnnyho Cashe. S tříčtvrteční kytarou, které už chybí jedna struna a je slepovaná lepenkou, mrkám na dámy ploužící se kolem kanálů. Za dvě hodiny protočím cca dvakrát svůj Cash, Elvis a další rock/blues repertoár, pak sbalím tu devět tu dvacet euro v padesátnících a jedu nocí domů. Doplácí na to pokladní v suprmárketu, když jim sypu mince do dlaně. Díky hraní mám i pár krátkých story, jako když jsem nahrával „Happy birthday to you..“ pro něčího přítele, či když mne chtěl „podpořit“ jeden podnapilý Litevčan a na každého kolemjdoucího hulákal, ať mi příspěje.

Tak tady jsem taky hrál. Lidi se zastaví, fotí se, poslouchají. Někdo i zazpívá. Foto Aleš Bělohradský

Ještě posledí glosa k tomu mamonu. Jsem skutečně vděčený, že máme doma vcelku kvalitní vzdělání bez školného. Myslím, že to činí informace a poznání dostupnější. Mít tak na krku ještě starost s poplatky za semestr, asi bych nestudoval tak klidně (i já, když je ziskem kreditů podmíněno přiznání Erasmus stipendia, lehce trnu..). No, diskuze by mohla být delší. Tohle byla jen poznámka.

Zdar
T